Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V 60. letech byl Bohumil Hrabal mimořádným inspiračním zdrojem pro začínající filmaře - ani Juraj Herz nebyl výjimkou. Pro svůj středometrážní debut si zvolil bizarní příběh odehrávající se ve sběrně starého papíru. Hrdinou je tam svérázný výkupčí, jenž se stává svědkem všelijakých trapných i dojemných příhod. Režisér již tady osvědčil smysl pro bizarní nadsázku a morbidní zaujetí, naznačené již samotným názvem. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (87)

zipper111 

všetky recenzie používateľa

"Když se kouknete z jedné strany, tak je tam o 5 kilo víc, když se kouknete z druhé strany, je tam o 5 kilo míň" to je jedna z nejlepších hlášek z filmu, a mě velice sedí i na celkové ohodoncení. Z jedné strany se zdá, že to je nejlepší hrabal, vše je skvěle našláplé a zábavné, na druhou stranu je to na konci docela nuda a konec je nemastný neslaný. Ale doporučuju, čas to nijak nesežere a příjemně to pobaví. ()

tomtomtoma 

všetky recenzie používateľa

Vskutku velmi povedené poetické představení z prostředí konce starých časů s cynicky upovídaným sběračem a lisovačem Haňťou (Václav Halama), kterému není nic svaté. Provokuje, okecává, spřádá své vtípky, aby se pak škodolibě posmíval všem a všemu. Výborná je též role šéfa sběrny (František Ketzek), či řezajícího kostelníka (Jan Vlček). Oceňuji smysl pro detail. Krásná práce je pastvou pro oči a zahřeje moji poetickou duši absurdity kontra realita. ()

Reklama

Adam Bernau 

všetky recenzie používateľa

Při tehdejší "socialistické" produktivitě práce můžeme ještě rozjímat nad lisováním artefaktů věčnosti, časnosti, kultury, dějin, vzpomínek. Dnes už i ten proces sám je zlisován. Pokud jde o filmového Hrabala, tak ani tady u Herze nemám pocit, že "tohle je ono". Taky Hanťa mi tady typově nesedí - přesto mě dokonale přesvědčil. Herz jako by Hrabalovým postavám (alespoň pokud jde o Hanťu a kostelníka) vracel realističnost, všední uvěřitelnost - a přitom jim ponechává jejich nevšední hrabalovskou působnost. K závěru: Co to říká Hanťovi pan vedoucí? A jak na to reaguje Hanťa ve finální scéně? Celkově mám z toho drobného filmu neodbytný pocit, že je ztraceným úvodem k čemusi - k něčemu, co se nikdy nestane, nerozvine. Přitom se zabývá tím, co už padá do lisu času. Rozhodně bych dal Sběrné surovosti do Perliček místo Menzelova příspěvku. Herzův pohled jde mnohem hlouběji než na úroveň kochání se pábením. ()

vypravěč 

všetky recenzie používateľa

Sběrné suroviny, co je to za chrám moderní doby? Jaká mše se zde slouží a kdo ji celebruje? Je to místo spasení starého papíru, nebo se snad při tamní eucharistii proměňují myšlenky, ideje shledané kýmsi domněle odpovědným nepotřebnými, nečitelnými? Hrabalovy texty i Herzův film, který je jejich užaslým zrcadlem, tyto otázky navozují jaksi „mimochodem“, na okraj války gest a slov, která poutá pozornost jako zmrzačený úd, jako čerstvé zbořeniště. Čím to, že v asambláži odložených věcí, nacházíme takové kouzlo? Je to snad vysokou koncentrací těch „malých duší“ (jak by řekl Francis Jammes)? Anebo snad všechno to ohmatání stvrzuje opravdovost, skutečnost, nenapodobitelnou dřeň prožitosti? Proti níž bledne výsostné umění minulých století jako pouhá imitace, jako nezdraví příbuzní krášlící svou slabost mdlými barvami… Co člověka žene na smetiště? Myslím na Václava Navrátila: „Všechny vznešené záležitosti mohou být zvulgarizovány; zesměšněny; stávají se důvodem ke studu. Je to osud lásky, osud snění, osud vědění, ba i šlechetnosti. Proč? Protože záležitosti nejvznešenější bývají též záležitostmi nejvnitřnějšími. Naprostá niternost způsobuje u slabších povah pocit osamocenosti. Ten vede k bázni a ke studu. Lidé se stydí za to, v čem jsou úplně sami. Nestydí se za to, co sdílejí veřejně s ostatními.“ A dál si kladu otázku za otázkou, loupám cibuli té záhady; protože to opravdu není snad jen kouzlo nostalgie po špíně jiných dekád, kdy jsme se ještě nemuseli dusit dýmem dneška a dávit vakuum aktuálních vteřin. Je tedy tím motorem, pohánějícím nás do bran periferijních baráků, do letních skladů s masopustními maskami a vousisky svatých Mikulášů či Dědů Mrázů, do ráje nepotřebnosti strach ze samoty našich vlastních niter, ostudně pravých? Touha po pospolitém přežívání? Anebo znovu: šok z grotesky, který vyvane bez následků? A znovu vzpomínám na Václava Navrátila: „Avšak stalo se osudem této doby, že hledáte tajemství a sen právě v této kouzelné všednosti, ve všednosti nejvšednější. V mracích všedního poledne. Na bezvýznamných domech. Na každodenních stromech. V unaveném rachotu letadel. Ano, není potřeba to zapírat, víme to všichni dobře. Máte nějaký tajný a unavující pocit úzkosti. Nemáte odvahu slavit svátek. Proto slavíte všední den. Tam hledáte mýty. Ale podaří se tento únik do všednosti? Nebude rušen zevními zásahy? A najde se někdo, kdo tam dovede skutečně najít mýty?“ Ano, tak přeci jen je to tak: každý stejnými dveřmi vstupujeme do jiného světa. Věděl jsem, že ty přízraky, které tam vidím doutnat, jsou opět jen střepy zrcadel odrážející cosi, co hledám pokaždé jen v sobě. Tak znovu: Hrabalova sběrna je světem obráceným naruby, tedy světem, jaký skutečně je. Jako na Atgetových fotografiích nacházím půvab nahodilých seznámení v pařížských výlohách i zde mne překvapuje ona zdánlivá nezáměrnost, s níž vyhřezávají z beztvaré masy odložené skutečnosti jednotlivé její segmenty, tu kus těla, tu šatu, tu myšlenky. Zatímco vnější svět utíká do front obchodů, zde se ruce noří do podvědomí samého, do něčeho, co bylo raději odneseno z domu, aby to nepřekáželo rychlému pohybu mezi zdmi, které hrozí propustit cizí oči – a tedy i cizí smích (takový, který se rozeznívá nad pravopisnou chybou v milostném dopisu). Ta opravdovost není zdánlivá, ale stejně tak jí nelze upřít té porcované historii. Jazykem skvrn nemluví jen zdi sběren, ale i chrámy. Snad proto se nakonec vše schází, aby to dosloužilo v nějakém groteskním, vysmívaném přepravišti… Každopádně smějeme-li se spolu, smějeme se každý něčemu jinému. Stejné je to s pláčem, láskou a vztekem. () (menej) (viac)

Šandík 

všetky recenzie používateľa

Stejně jako u Fádního odpoledně se mi i tato "vyloučená" část Perliček na dně líbí víc než samotné perličky. Je ovšem pravda, že Surovosti mají svou o něco delší stopáží lepší předpoklady být skutečným plnokrevným příběhem a ne jen zdobnou miniaturou. To ovšem není jediná odlišnost. Herz zjevně nechce civilně a bez příkras zachycovat reálný život. Nebojí se stylizace a nadsázky, rád si vypomůže kolážovitou střihovou zkratkou, pracuje s fragmenty dějů aniž by je vysvětloval či dopovídal, jeho líčení má také vyšší tempo než povídky z Perliček. Celek je filmovější a svou stylizací rozhodně bližší Hrabalovu pojetí a to paradoxně proto, že s předlohou pracuje poměrně volně... PS: při scéně rozřezávání barokních soch by se ve mě krve nedořezal. Kolik sochařských skvostů skončilo v kamnech kostelníků? Radši ani neuvažovat... ()

Galéria (9)

Zaujímavosti (8)

  • Ztracený chlapeček, který je nakonec nalezen v lisu, byl syn jednoho z rekvizitářů. Za každou opakovanou scénu, kdy musel plakat, dostával čokoládu. (mchnk)
  • Juraji Herzovi se nelíbil název povídky „Baron Prášil“, podle které se film natáčel. Když to řekl Hrabalovi jako jejímu autorovi, ten mu rovnou na místě nabídl jiný titul: „Když se to odehrává ve Sběrných surovinách, tak by se to mohlo jmenovat „Sběrné surovosti“.“ Z tohoto názvu byl režisér Herz naopak nadšený a použil ho. (raininface)
  • Juraj Herz dostal nabídku k režii poté, co se na Barrandově zapsal jako výborný pracovník pomocné režie u režisérů Zbyňka Brynycha a Jána Kadára. (mchnk)

Súvisiace novinky

Juraj Herz 1934 - 2018

Juraj Herz 1934 - 2018

09.04.2018

V neděli zemřel režisér, scénárista a herec Juraj Herz. Jeden z hlavních představitelů československé nové vlny vystudoval fotografii na bratislavské UMPRUM, následně režii a herectví na loutkářské… (viac)

Reklama

Reklama