Hon na pačlověky

O hloupých pro hloupé. Už jsme zase u toho, když se smějeme, že někdo upadl. Dokud se Waititi cachtal v indie vodách (Eagle vs Shark) dala se občasná superprimitivnost schovat pod romantickou podivnost nebo pocity melancholie a bizarnosti, jenže tady už je to jen a pouze na první signální. Chápu, že tady nemůžu hledat ani hloubku ani originální přístup k filmařině, ale asi by mi stačilo, kdyby Waititi nepsal postavy a jejich dialogy tak, že doslovné znění vtipu vytušíte 15 vteřin před jeho vyřknutím. Tak tudy ne, jdu si pustit Swiss Army Mana po sedmé #kviff2016. (04.07.2016)

Taika Waititi mě poslední parodií na upíry rozesmál na tolik, jako hodně dlouho nikdo jiný. Předpokládal jsem tedy, že Hon na pačlověky bude v podobném duchu, jenže to jsem se trošku přepočítal. Rozhodně se nejedná o nevtipný film. Jen mi dobrý nápad a omezený vtip přetlačila novozélandská krajina, která je tou hlavní a nejdůležitější postavou celého filmu. Jasně, taky v tom má dost prsty ten malej tlustej kluk, co prezentuje národ Maorů potlačený současným komerčním světem, ve kterém v jeho případě vládne černej gang raperů v čele s Jay-Z. Jenže jsem se nemohl zbavit dojmu, že jeho postava je občas trošku za hranou v porovnání s tím, v čem jsem žil já. Po filmu jsem měl až skoro pocit, že dnešním mladým přestávám rozumět a to jsem jejich součástí byl ještě před nedávnou dobou. Taika Waititi to ale směřoval dobře a tak dnešní moderní svět chytře postavil proti samotné přírodě, ze které Maorové vychází, a i když byl závěr dost brutálně přepálenej, tak mě to pořád na necelé dvě hodiny dokázalo bavit. (07.04.2017)

Bušní road trip obtloustlého protivného sirotka a protivného chlapíka, který už se blíží k dědkovskému věku (no jo, Same Neille – ale třeba si to jen dobře hrál), je místy vtipná, místy záměrně parodická a jen lehounce dojemná. Film předkládá originální charaktery v neotřelých situacích a dobře volených dialozích. Bavila jsem se. SHRNUTÍ: Jak projít novozélandskou buší po boku zálesáka a v patách s novozélandským OSPODem. (19.10.2022)

Když jsem viděl jméno Sam Neill, věděl jsem, že se bude jednat o netradiční roli, tohoto vynikajícího herce. On byl více jak z 50% důvod, proč jsem se na "Hunt for the Wilderpeople" podíval. A přeci jen, ta role mrzutého a "neodolatelného" strýčka panu Neillovi sedí! Musím vyzdvihnout neuvěřitelnou a nádhernou krajinu Nového Zélandu. Už od prvního záběru chytáte, hltáte a dýcháte, jako by jste sami byli, v té nádherné Bushi, plné zeleně kopců, stromů a dalších nádherných míst. Ricky Vám ani nepřijde, jako nezvladatelný mladý klučina. Spíše je to dítě, které se životem nudí a nebaví ho přelétat z jedné rodiny, do druhé. Scéna, kde si Sam Neill na úkor Rickyho (vyvrátí, zlomí) kotník, je tak vtipná, že se jí nejde nesmát. Humor je na místě! A to, že v jednu chvíli se smějete a hned v další chvíli Vám zase nemusí být do zpěvu, dělá tento příběh krásným. Rickyho slézání z koně nemělo chybu! Milovník humoru si přijde na své. Je to jako v životě. Střídají se zde humorné situace, s těmi těžkými chvílemi. (05.02.2017)

Lehké zklamání balancujcí u mě na hraně mezi třema a čtyřma hvězdama. Je to sice sympatické, bavil jsem se, ale zároveň jsem měl pocit, že jsem to všechno už někde viděl. Asi jsem čekal něco co se bude stylem více podobat předchozí, rafinovaně vtipné upírské taškařici, namísto "milé kopie" Wese Andersona... No nevadí. (21.11.2017)