Girl Power

Důležité věci napsala ve svém komentáři už uživatelka Wewerush. Téma a základní nápad na jeho zpracování jsou skvělé. Jen ho nedostal ten správný člověk a ze správného důvodu. Škoda, že ufňukaná, nesebevědomá, vnitřně naprosto nesvobodná Sany vlastně nikdy nepochopila odvážný nápřah a osvobozující rozměr grafitti, a tak za všemi svými idolkami vlastně snaživě a dotěrně "dolézá", sama v sobě a svém ordinérním životě uvězněná jako moucha v pavučině, aniž by si to ale chtěla připustit. Naopak, veškerým svým konáním, film v to počítaje, se snaží si o sobě vsugerovat opak. Lze s ní soucítit, lze ji litovat, ale nelze její důvody věnovat se grafitti a všem jeho ikonám přehlížet. Film je tak v celé své délce obsahově a vyzněním zatížený pocitem trapna za Sany a při mnohých scénách, kdy pro doument úplně zbytečně dává prostor svým "trápením", "lítostivosti" a notorickému vysvětlování, jak důležité a odvážné věci to jako holka přece podniká, i pocitem trapna z ní - kdyby se rozhovorů se slavnými writterkami chopil někdo zdravě sebevědomý, kdo je stejné krve, mohl z toho být fantastický, strhující film, který by se od nich dozvěděl ještě úplně jiné věci - na položených otázkách záleží. Takhle je to ale bída a smutek z uzoufání, film, který se nešťastná holka pokusila natočit, protože ji u holek grafiťaček přitahuje síla, kterou v sobě sama postrádá, aniž by si to ale uměla přiznat, a tak film věnuje tomu, že se pořád pokouší řadit mezi ně. Bolí z toho u srdce, upřímně. Stejně katastroficky se bohužel její pochroumaná osobnost podepsala i do formy dokumentu - místo sestříhání použitelných scén do přijatelného tvaru čelíme dlouhým stopážím vysvětlování, proč něco nešlo natočit, jak jí chybějí peníze nebo spolehliví kamarádi, aby natočila tenhle či onen skvělý rozhovor - někdy zobrazované Sany dokonce usvědčuje z liknavosti a nalhávání - proč ve Vídni utráceli peníze a čas vyjídáním banketů, místo aby prostě natočili cokoli? Její přístup má i do přístupu odhodlaného dokumentaristy často daleko, zvlášť ve chvílích, kdy ji přemáhají její sklony k beznaději a depresím. **** Čili jestli Vás nezajímá čistě grafitti jako takové, ale ženská/dívčí síla, běžte se raději v rámci Jednoho světa podívat na Hooligan Sparrow, Speed Sisters nebo Radical Grace. Jinak je to víc psychologický film o jedné nezralé, rozpolcené dívčí osobnosti, která se zhlídla v silných holkách se sprejem. *~~ (08.03.2016)

Je správne položená otázka, či má zmysel točiť film o grafitoch. Zmysel to pre niekoho možno má, no musíte byť cieľová skupina a musíte to mať v krvi. Vcelku slušne auto-myšlienkovo natočený dokument z prostredia komunity grafiťákov, pričom hlavne odkazy na zahraničné mestá boli zaujímavé. Každopádne mňa táto téma jednoducho nezaujala a nevytvoril som si k tomu vôbec vzťah. Čo dodať? Ako bolo spomenuté v samotnom dokumente, asi som len jeden z tých priemerných chalanov, ktorí grafiťácke baby jednoducho nechápu :) 45 % (07.02.2018)

Rozhodne zaujímavý a asi aj pomerne unikátny dokument a aj sa dobre pozeral. Len ja sa nedokážem preniesť cez to, že tagovanie stien, vlakov atď. považujem za vandalizmus. Nevidím na tom nič pekné a už vôbec nie záslužné. Že chcú ľudia po sebe zanechať nápis, to nepovažujem za ospravedlnenie. Možno som v istých veciach konzervatívna, ale vyrástla som s průpovídkou "jména hloupých na všech sloupých". Umelecké (v tomto filme "legálne") graffiti a "murals" (nástenné maľby) je úplne iná kategória, TO obdivujem a rešpektujem. Ale čarbanie po vlakových súpravách sa mi hnusí, sorry. Jednoducho nemám rada ničenie, fandím tvoreniu. V tom vidím rozdiel medzi tagovaním a maľovaním graffiti. (11.08.2017)

Nečekala jsem moc a byla jsem příjemně překvapená filmem samotným i atmosférou na premiéře. Na jednu stranu chápu mínění Wewerush, nicméně předpokládám, že linie osobního příběhu Sany nebyla zpočátku úplně zamýšlená. Taktéž příběhy writerek sice mohly dostat víc prostoru, ale to znamená strávit s nimi víc času = investovat víc peněz do cestování, a během filmu se divák dozví jak co bylo, fungovalo a nefungovalo, halt se to stává. Film podlě mě informuje o tom, o čem má, poměrně dostatečně. Důležitý je, že celý projekt dotáhla s tím, jak moc tomu dala a co pro to obětovala a stojí to za to. (01.03.2016)

Snaha žen prosadit se na poli, které bylo po dlouhou dobu dominováno muži, mě jako téma hodně zajímalo. Stejně tak kultura writerů a graffity. Bohužel jsem byla po projekci hodně nespokojená s uchopením této látky a s celkovým provedením filmu. Během neúměrně dlouhé stopáže, se ve filmu prolínají tři linie. Osobní příběh writerky Sany je natočen hodně neumětelsky a se spoustou zbytečných, obsahově a esteticky prázdných scén. Na určitých místech jsem se cítila až vyloženě trapně a podle zvuků z publika jsem nebyla sama (aneb několikrát opakovaný záběr přelézání plotu, skinny dipping, scéna ve vaně..). Na druhé straně právě v této části jsem měla možnost podívat se, jak probíhá ilegál a vžít se do pocitů writerek. Odnést si z nich trochu toho adrenalinu domů. V další linii se seznámíme s několika mezinárodně známějšími writerkami. Z mého pohledu byly právě tyto části ty nejhodnotnější a je mi jen líto, že těm skvělým osobnostem nebyl dán ve filmu větší prostor a to klidně na úkor scén typu: hledáme, cestujeme, spíme, jíme, pláčeme, hádáme se. Poslední linie je něco jako komentář z televizního dokumentu z 80.let, ve kterém se dozvíme takové zajímavosti, jako např.: kdy padla Berlínská zeď, co je to graffity nebo proč se vlastně taguje. Věřím, že kdyby si film vybral jednu z těchto linií, které by se držel jak po dramaturgické, tak po estetické stránce, výsledek by byl o mnoho lepší a pro diváka uchopitelnější. Takto na mě Girl Power působil jako asociační tok na volné téma ženy-graffity-cestování. Nejhorší na tom bylo, že si Sany a ostatních holek opravdu vážím a věřím tomu, že prošly složitou životní cestou a že jsou silnými osobnostmi ve světě graffity, každá s vlastním uměleckým pohledem. (28.02.2016)