Svatá Klára

Veľmi nerád hodnotím odpadom, ale čo je veľa to je veľa, všetko má svoje hranice. Neviem čo sa pánu Kohoutovi honilo hlavou keď písal predlohu, ale určite to nebolo nič dobré. Alebo možno, že mu krivdím, možno len to prevedenie do filmovej podoby bolo katastrofálne, ťažko povedať. No v každom prípade si knihu neprečítam, po tejto filmovej sračke som stratil aj najmenší záujem. Všetko tu bolo nesympatické a iritujúce, od filmových postáv, výpravy, réžie, hercov až po všeobecne údesnú atmosféru. Jediné čo by mohlo aspoň ako-tak zaujať bola bizarná predstava toho prostredia, v ktorom sa postavy pohybovali, no bez pridanej hodnoty to aj tak nemalo žiaden význam, boli to len obrázky kulís, nič viac. A príbeh samotný? K tomu sa už radšej nebudem vyjadrovať. Nepamätám si iný film, kde by sa mi od nudy a celkového znechutenia chcelo grcať, veď už len ten základný motív námetu bol tak banálny a šedivý až hrôza. Aby som to zhrnul - film je len sled nič nehovoriacich príšerne nudných obrázkov kulís a nesympatických postáv s ich nezáživným jednaním, banálnou pointou a trápnym romantickým pokusom na záver. (03.07.2017)

Slovní spojení jako "velmi realistický film ze současného Izraele" mi ke Svaté Kláře opravdu nesedí :) Film je (především herecky a vizuálně) velice stylizovaný a zasazený do jakési bizarní industriální budoucnosti, v níž září neony a děti zosobňující nejrůznější podoby rebelie přemítají o nějaké nadcházející revoluci...Je to obraz lidskosti a přirozenosti přežívající v umělé sterilitě "oficiálního" svět (resp. režimu)? Mnohé by tomu napovídalo. Ovšem musím se přiznat, že mne to svou atmosférou i tajuplnými alegoriemi většinu času míjelo. (03.02.2010)

Svatá Klára je především takový manýristický koktejl z jedné izraelské školy. Rusové byli ve své době (kdy byli noví příchozí do Izraele) opředeni jistou mystikou a spolužačka Klára je ve třídě velkou neznámou. Díky svým schopnostem a divným příbuzným si získá lásku i obdiv spolužáků. Film trochu připomíná novou vlnu v šedesátých letech. Ovšem izraelský přístup k látce je natolik originální a ujetý, že lze snímek zařadit mezi to nejleší, co vůbec v Izraeli vzniklo. Tento film, Život podle Agfy, Walk on water a Jana a její přátelé jsou základní pilíře izraelské kinematografie.100% (28.02.2012)

Velice pěkný a citlivý film, který se by se s trochou nadsázky dal označit za netradiční romantickou komedii. První dvě třetiny jsou plné absurdních situací, které těží především z napětí mezi zavedeným systémem a nonkoformismem, přičemž představitelé onoho "systému" jsou sami osobami nanejvýš originálními a bizarními. V poslední třetině ustupuje zábava spíše romanci a končí snovým závěrem, který umožní divákovi prožívat zvláštní atmosféru filmu ještě dlouho po jeho skončení. (31.07.2008)

Co opravdu nesnáším, jsou adaptace výborných literárních děl, které se snaží být originální, ale ve výsledku působí neskonale hloupě. Zařekl jsem se, že hodnocení odpad se vyvaruji, ale už jsem tohle předsevzetí třikrát porušil a jestliže jsem tak ohodnotil prznění Kunderova díla, můj obdiv a úcta ke Kohoutově zábavné a poučné knize mi velí zachovat se stejně. Byl to první izraelský film, který jsem kdy viděl a myslím, že i nadobro poslední. Jestli takkhle Izraelci nákladají s literárními skvosty, ruce pryč od jejich filmů. (13.07.2009)