Vážený občan

Naozaj vydarená satira argentínskeho malomesta s trpkou príchuťou irónie. Aj keď som podľa popisu k filmu čakal o kus viac dramatizácie, ale musím uznať, že inteligentný spôsob akým to bolo podané sa mi napokon celkom pozdával. Ten stupňujúci sa kontrast všeobecného úctivého obdivu na začiatku a postupnej premeny v povýšeneckú nenávisť na konci bol vynikajúci. Musím oceniť aj to, že to celé neskĺzlo do nejakej priveľkej absurdnosti a koniec koncov pôsobí tento príbeh viacmenej realisticky - presne tu bola zobrazená tá podstata vznetlivého ľudského charakteru, pokrytectva a pretvárky (ako bolo povedané aj v Danielovej rozlúčke s rodným mestom "Zostaňte takí, akí ste. Nedovoľte na tom nikomu nič meniť. Žite ďalej v pokryteckej spoločnosti, v hlúpej pýche, vo svojej vlastnej ignorancii a brutalite."). Postava Daniela Mantovaniho vzbudzovala naozaj obrovskú charizmu - a to nielen výzorom, ale najmä svojimi postojmi a schopnosťou pohotovo reagovať konštruktívnymi monológmi na akúkoľvek situáciu. (25.07.2018)

Vážený občan disponuje jedním z nejlepších scénářů, který jsem za dlouhou dobu viděl, dokáže unikátně balancovat mezi komedií a dramatem (přičemž oba žánry zde ze sebe vycházejí, humor vychází ze zápletky a dobře napsaného protagonisty a drama zase často z toho, kdy se stal obětí onoho humoru), má skvělé oko na různé charakterové, scénické i prostorové detaily, je obecně aplikovatelný na více prostředí a na závěr ještě předvede svou podvratnost. Pětihvězda by byla naprosto zasloužená, kdyby... kdyby ten film nebyl tak formálně odpornej. Nenavazující, nenačasovaný střih, hrůzná práce se světly, ohavný TV look kamery, zkrátka vizuální trest na takové úrovni, že to smrdí tvůrčím záměrem, který se tak snaží vymanit ze smyčky svého tématu, tedy uložením se do sarkofágu akademické akceptovatelnosti, což je jedním z témat filmu. V tom však není konzistentní, protože si sem tam využije formálních zkratek, dovysvětlovaček a hudby. Je to strašná škoda, protože nic jinak zábavnějšího a trefnějšího jsem nepotkal už dlouho. (26.10.2017)

Prima zápletka a hrozná škoda té kamery a střihu. Občas roztřesené záběry a amatérská perspektiva, jako schválně mi to teda nepřišlo. Slavný spisovatel se svébytnými názory, nositel Nobelovky za literaturu je pozván do své rodné vesnice, aby převzal titul váženého občana. Ve svém rodišti nebyl třicet let, ale čerpal odsud veškerou inspiraci pro své dílo. Potkává zde staré přátele, svou lásku, vzpomínky.... Momentálně vyhořelý spisovatel zde nachází novou studnici inspirace pro své psaní. (13.08.2017)

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)

Není to špatný film, jen si měli tvůrci ujasnit, co přesně vlastně chtějí kritizovat, jestli akademickou nabubřelost institucí, nebo samolibost a odtrženost od reality samolibých úspěšných spisovatelů, či provinciálnost a pokrytectví maloměst, a také je to zbytečně dlouhé a natahované na „oscarové“ dvě hodiny, přičemž hodina dvacet by tomu slušela daleko víc a mělo by to potřebnou údernost. Líbil se mi moc začátek, který je ještě pojat s nadhledem - např. spisovatel při předání Nobelovy ceny za literaturu urazí celou akademii, že mu tím dali najevo, že píše jen pro akademiky, urazí i krále - což člověk řekněme ještě bere. Jenže tohle akademické prostředí je časem srovnáno s provinční kulturou maloměsta a dáno na roveň této akademičnosti. Jako sorry - akademici oceňují výdělečné projekty, ale kultura na maloměstě je většinou dobrovolná, možná naivní, ale o to víc srdcařská. A pan spisovatel při předávání cen urazí prosté lidi stejně jako akademiky - tohle srovnání mi tam vážně moc nesedělo. Pobavily mne v tom úvodu vtípky stylu rozdělený obraz jeho domu, kdy on se nahoře prochází a dole pod ním je velká místnost s knihovnou (jako by šlapal po všech těch knihách), jak jde automaticky na letišti k dražšímu autu, jak použijí stránky jeho knížky na rozdělání ohně nebo na velkou potřebu, jak k rozbitým autům přijedou automechanici maňaná... Ale celkově to chtělo říct co? Že knihy oceněné Nobelovou cenou nebo jinými prestižními cenami jsou zcela mimo skutečnost? To tak nějak všichni víme. Že spisovatelé údajně musí být ješitní a samolibí a podle toho se nadřazeně chovat a všem „dobře“ a neprovinciálně radit? Myslím, že hodně spisovatelů píše také pro radost či z vnitřní potřeby. Ostatně - na přednášce se ho někdo zeptá, a v tom podle mne je jádro pudla: „Proč nepíšete hezké věci?“ A on neumí odpovědět. Ale jestli mělo jít o kritiku odrodilců, proč ne? Akorát je to pak depka na n-tou a ta kritika se podle mne krapet míjí účinkem. Samotnému mu totiž v průběhu filmu vadí, že se z jeho tvorby stal byznys, ale když přijede do rodného města, místo aby v tom sebepoznání pokračoval, začne se chovat stejně samolibě a velikášsky jako předtím? Prostě mi k sobě jednotlivé dílky filmu nepasovaly, asi proto, že se promíchaly ze tří různých krabic. Vadilo mi to inťošské otírání se o rádoby vesnické burany (čímž sami tvůrci popřeli svůj pokus o sdělení), chyběla mi u hlavní postavy trocha empatie. A štvala mě kamera jak na lodi. (21.04.2021)