Vážený občan

V první řadě vynikající sociální drama, velmi slušně odvyprávěné, plné silných kontrastů. Do velkého světa Daniela Mantovania, spisovatele, jenž s úsměvem odmítá pozvání od Japonska přes Evropu až do USA, znenadání zasáhne blesk nostalgie. Dobrovolně a snad i s trochou naděje se vrací, ale spíše jen znovu seznamuje s nekompromisním světem buranským...s postavami svých románů. Na nostalgii, natož na seznamování, již ale není čas, je třeba znovu utíkat, nejlépe stejnou cestou, jako před čtyřiceti lety. Daniel má konečně námět na novou knihu. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (21.11.2017)

Není to špatný film, jen si měli tvůrci ujasnit, co přesně vlastně chtějí kritizovat, jestli akademickou nabubřelost institucí, nebo samolibost a odtrženost od reality samolibých úspěšných spisovatelů, či provinciálnost a pokrytectví maloměst, a také je to zbytečně dlouhé a natahované na „oscarové“ dvě hodiny, přičemž hodina dvacet by tomu slušela daleko víc a mělo by to potřebnou údernost. Líbil se mi moc začátek, který je ještě pojat s nadhledem - např. spisovatel při předání Nobelovy ceny za literaturu urazí celou akademii, že mu tím dali najevo, že píše jen pro akademiky, urazí i krále - což člověk řekněme ještě bere. Jenže tohle akademické prostředí je časem srovnáno s provinční kulturou maloměsta a dáno na roveň této akademičnosti. Jako sorry - akademici oceňují výdělečné projekty, ale kultura na maloměstě je většinou dobrovolná, možná naivní, ale o to víc srdcařská. A pan spisovatel při předávání cen urazí prosté lidi stejně jako akademiky - tohle srovnání mi tam vážně moc nesedělo. Pobavily mne v tom úvodu vtípky stylu rozdělený obraz jeho domu, kdy on se nahoře prochází a dole pod ním je velká místnost s knihovnou (jako by šlapal po všech těch knihách), jak jde automaticky na letišti k dražšímu autu, jak použijí stránky jeho knížky na rozdělání ohně nebo na velkou potřebu, jak k rozbitým autům přijedou automechanici maňaná... Ale celkově to chtělo říct co? Že knihy oceněné Nobelovou cenou nebo jinými prestižními cenami jsou zcela mimo skutečnost? To tak nějak všichni víme. Že spisovatelé údajně musí být ješitní a samolibí a podle toho se nadřazeně chovat a všem „dobře“ a neprovinciálně radit? Myslím, že hodně spisovatelů píše také pro radost či z vnitřní potřeby. Ostatně - na přednášce se ho někdo zeptá, a v tom podle mne je jádro pudla: „Proč nepíšete hezké věci?“ A on neumí odpovědět. Ale jestli mělo jít o kritiku odrodilců, proč ne? Akorát je to pak depka na n-tou a ta kritika se podle mne krapet míjí účinkem. Samotnému mu totiž v průběhu filmu vadí, že se z jeho tvorby stal byznys, ale když přijede do rodného města, místo aby v tom sebepoznání pokračoval, začne se chovat stejně samolibě a velikášsky jako předtím? Prostě mi k sobě jednotlivé dílky filmu nepasovaly, asi proto, že se promíchaly ze tří různých krabic. Vadilo mi to inťošské otírání se o rádoby vesnické burany (čímž sami tvůrci popřeli svůj pokus o sdělení), chyběla mi u hlavní postavy trocha empatie. A štvala mě kamera jak na lodi. (21.04.2021)

Vice nez povedene drama o uspesnem spisovateli, ktery se po 40-ti letech vraci do sveho rodneho mestecka kdesi v Argentine. Uvedomuje si, jak je jeho zivot vzdaleny tem mistnim a postupne zjistuje, ze jeho navrat nebyl z jeho nejlepsich napadu. Povedena kritika spolecnosti na malem meste. Slusne herecke vykony, dostatek absurdnich, usmevnych situaci i tech, ktere vedou k zamysleni. (19.08.2018)

Na argentinských filmech se mi líbí, ze se sice odehrávají v navenek exotickém prostředí, ale ti lidi jsou dost podobní jako tady. Ta vesnice a ty klubovny, to všechno by mohlo byt klidně v nějakém chudším českém kraji, kam přijede po 40 letech slavný a úspěšný rodák z Prahé. To, jak tam rozbije Daniel během chvilky prakticky všechno, i to, jak v podstatě on nesnáší je a oni jeho, staré lásky i žárlivost… to všechno tu funguje dobře. Snad jen v první půlce ma film trochu horší dynamiku, ale da se to snést. (01.07.2023)

„Odjel jsem ve dvaceti. A nevrátil jsem se. V životě jsem dokázal jedinou věc, unikl jsem Salasu.“ Jenže jeden se prostě neponaučí…Už úvodní ostrý projev naznačí, že Danielovi není brutální upřímnost úplně cizí. V Argentině, kde vše funguje jinak, se slavný navrátilec nejprve těší přízni, úsměvům a publicitě. Jenže jak se místním znelíbí, úsměvy ztvrdnou a dobré způsoby zmizí. Gradace nepříjemných událostí, kterým Danielova upřímnost a podrážděnost vůbec nepomáhá, tak na sebe nenechá dlouho čekat…Snímek je bilančním dramatem, hořknou tragikomedií stejně jako kousavou satirou (a z „lovu“ zatraceně zamrazí). Ano, Daniel mohl prchnout dřív, technická stránka filmu není nijak mimořádná a co předcházelo závěru se nevysvětlí. To ale nemění nic na tom, že duo argentinských tvůrců dobře vědělo, o čem vypráví, a tento příspěvek k tématu „vracet se po letech domů není dobrý nápad“ by neměl zapadnout. Za mě solidní 4*. „Nate. Papír snad chytne.“ - „To je kniha, kterou jste napsal?!“ - „Pálím vlastní knihy, abych přežil.“ (15.12.2019)