Sémě člověka

Celý příběh je stylizován v hezky vitalisticko-naivně-bukolickém duchu, přičemž vitalismem zde myslím onen básnický směr z počátku dvacátého století. Fráňa Šrámek by mohl jen zamilovaně koukat - a měl by to i s velrybou! Jak je ale u Ferreriho zvykem, stylizovanost je pouze součástí jeho symboliky. Tentokrát se jedná o podobenství jakéhosi nedobrovolného vehnání do ráje, přičemž samotný příběh o tom, proč se to stalo se zdá být podružný, v zorném poli jsou hlavně Adam a Eva. A jejich hříchy (ano, příběh se odehrává až po snězení Jablka). Cino a Dora jsou bohužel poměrně všední archetypy, není zde rozehráváno žádné rafinované psychologické vztahové drama, čímž se hlavní devizou filmu (téměř se chce říct bohužel, ale tohohle bůh nemůže želet) stávají obrazy. Atmosféra. Absurdno a bizarnosti. A zde Ferreri nemůže zklamat,-) A propos snad ještě v žádném filmu nebyl k vidění tak brutální konec. Nebudu spojlerovat, to se musí zažít. (17.10.2010)

Druhý Ferreriho film, který jsem viděl (prvním byla VELKÁ ŽRANICE), tématicky značně aktuální i 54 let od svého vzniku. Minimalisticky načrtnutá dystopie v post epidemickém světě, kde mladý přeživší pár usazený v opuštěném domě na pláži, medituje nad smyslem možného rodičovství a pokusu znovu zalidnit vypleněnou planetu. Podobně jako pozdější Velká žranice, i tohle je hodně kritická studie kapitalismu, což předpokládám bylo Ferreriho velké téma. Trochu neujasněnou a mírně zneklidňující atmosféru celého filmu výrazně podporuje musique concrète soundtrack Teo Usuelliho, která místy totálně přehlušuje některé scény a je to krásně matoucí. Za kolonku absurdno musím ještě zmínit scénu, kdy televizní kamera sleduje dění v troskách Vatikánu a přistihne partičku lapiduchů, kteří nesou nosítko se zakrytou osobou. Reportér se dotáže, zda se jedná o Papeže a když zjistí, že je to on, vyžádá si od něj jedno poslední televizní požehnání. (28.05.2024)

50 % asi jen za to, že je to žánr mě bízký. Jinak pan režisér mohl obsadit herečku a ne tohle prkno a taky občas dát do filmu nějakou hudbu a ne 2 hodiny meluzíny, zvuků pekla a slévárny. To aby se na to dalo vydržet dívat, trhalo to uši. Třetí věc - typicky italskou divnost v chování - to mu asi vyčítat nemůžu. (03.08.2020)

Rozhodně velmi zajímavý počin Italské kinematografie. Tíživé, pesimistické vykreslení života dvojice v postapokalyptickém světě. Atmosféře dominuje samota a nuda, nenaplněný smysl života a lidské existence. Film se nese ve velmi pomalém tempu. Chvílemi má ale velmi silné a vyhrocené momenty. Je to zajímavé, to rozhodně. Zajímavé pojetí, ztvárnění, atmosféra. Ale osobně mne to docela nudilo. Takže hodnotím 3/5. Film je to zajímavý a kvalitní, ale dnes již ne příliš zábavný ... (05.10.2011)

…mořské pobřeží a všudypřítomný zvuk větru jak u Felliniho, asociativnost vyprávění (která Ferrerimu tak sluší v pozdějších filmech) zde ještě příliš upomíná na Buñuela, Godardova žena Wiazemsky (od začátku iritující, totálně neschopná herecky, ale v roli intelektuální frigidky posléze přesvědčivá), hitchcockovské sebezapojení do filmu (scéna s mrtvolou obsazenou režisérem, posléze jeho portrét neustále přítomný v domě). Ferreri hledal zjevně dlouho Svůj jazyk, některé jeho počiny jsou navíc hodně nevyvážené, přesto ho obdivuji jako „vždy-až-pátého“ mezi Italy své doby – ani bramborová medaile – , ale zároveň myslím, že nikdo s „velkých pánů“ – ani Fellini, ani Antonioni, ani Visconti, ani Passolini, neměl vznikající postmodernu s jejími pochybami o sobě samé tak v krvi, jako on. Zde se to projevuje zejména nejistotou žánru – na začátku by film mohl být godardovsky politický, pak to vypadá na postkatastrofickou scifi a nakonec je příběh studie vztahu dvou lidí v izolaci (ráj?). Sémě člověka mělo nakročeno k pořádnému eposu, navíc s těmi nejvážnějšími tématy. Ve stejné době točil Jakubisko Zbehy a pútníky – poslední část z nich může Sémě připomenout. Film se hrozně dlouho rozjíždí, spousta nudy, samoúčelných a přeskočitelných detailů (ale: Dillingerův puntíkatý revolver!), než se vlastně začne, je půlka pryč, když se pak na scénu, žel jen na deset minut, dostane Girardot, stouplo mé očekávání o 30% - z té ženské bylo cítit jiné herectví, než z toho šlechtického, suchého protěžovaného maoistického králíčka Wiazemské. Některé obrazy jsou zvláštně ferreriovsky významově rozmlžené – přestěhovaný sklad lidských figurín pod igelitem – jen houšť Marco! Typické jsou i záběry zkázy zabírané z televize (– všichni na mrtvoly čumíme). Škoda, že byly použity historické záběry z válek – tahle paralela vyčichla. Taky nad některými jinými technickými nedostatky lze ohrnout nos – maketa velryby a posléze její kostry (polystyrén se třepotá ve větru) anebo model rozbombardovaného sv. Petra, například – ale to už jsou detaily, nad kterými je třeba přivřít oči – v době Enter the Void se to holt pozná… A Ferreri se nad tyhle detaily zjevně povznášel častěji. Rád viděl *** a ½. (23.12.2010)