Ready Player One: Hra sa začína

A nač nás to dnes, nejdražší pane otče, ve své neskonalé velkodušnosti vlastně berete?“ zeptali se před vstupem do kina mí pečlivě pěstění budoucí dárci orgánů a kostní dřeně. „Inu,“ odvětil jsem výchovně mentorským tónem „tentokráte, má milá antikoncepční selhání, vskutku zbystřete, bude to velmi poučné! Jeden talentovaný obstarožní otyloň před pár lety napsal skvělou a originální knihu, která pojednává o vám podobných nezletilých kokůtcích, kteří nedělali nic jiného, než imrvére vysedávali u mobilů a počítačů, až je málem sežral Epl s Gůglem!“ „No samozřejmě, pane otče, budeme jako vždy nesmírně pozorné a dozajista se důkladně poučíme!“ „Dobrá, dobrá,“ pohladil jsem je spokojeně po hlavách, přičemž jsem se v duchu plácal po ramenou nad nespornou účinností mé výtečné výchovné metodiky. „A jelikož máme to štěstí, a můžeme představení zhlédnout v jediném v našem městě přeživším, nehrabivém a přátelském kinematografu a nikoliv kde??? …“, zeptal jsem se zdviženým prstem a zvídavě nadzvednutým obočím. „… V jednom z těch zkurvených monopolních Sinezmrdů s židácky přebušenými cenami za lupen, kde nám šacujou tašky, abychom do sálu náhodou nepropašovali něco jiného než ty jejich desetkrát předražené koňské chcanky z postmixu!“ zacitovaly zcela pregnantně nositelé mého genetického kódu unisono. „Ano, ano,“ přikývl jsem se blaženě a opět nenalézal dostatek ramen k poplácávání, jaká jsem to názorová autorita „tudíž jsem ochoten vám za ušetřených sto osmdesát korun českých za vstupné koupit jakékoliv oblíbené potraviny a nápoje, samo sebou dle mého vlastního výběru!“ To následné bezelstné nadšení v dětských tvářích se vskutku téměř přiblížilo k pocitu z prasknutí napěchované Mástrkarty. „Jůůůůů!!!“ zaplácaly obě ručičkama a opět sborově dodaly: „A navíc nás dnes žádný nekřesťansky hrabivý holandský buzerant nebude za ty prachy ještě půl hodiny zadarmo vyplachovat pásmem, jak vy s oblibou říkáte, vyjebaných dementních reklam!“. „Pravdu díte, milánkové, ale již nadešel čas přistoupit k vlastní projekci. Tak šup, a nezapomeňte, že tady jim žvýkačky pod sedadla nelepíme, nepoléváme sedačky fantou, neházíme čipsy na podlahu a pečlivě nezašlapáváme do koberce. Tohle je divácky přívětivé kino, čili žádné „Jen ať si ty kurvy za to nehumánní výpalné aspoň pěkně zauklízejí.““ *** „Tak co si o tom jako erudovaný filmový kritik myslíte, vážený pane otče?“ zeptaly se zvídavě mé přestřiky ihned po skončení. „Inu, tenhle pan Klajn sice není kdovíjaký spisovatel,“ začal jsem ze široka „nicméně v rámci jakž takž snesitelné stylistiky se mu povedlo koncipovat fenomenální, nostalgické a svižné porno se skvělým příběhem snad pro každého, kdo se kdy pokoušel se smrtí v očích a džojstykem v ruce sundat z rampy tu „opici, házející sudy“, vyžrat žlutým jedlíkem všechny tečky z displeje, později ukouzlit rozpixelizovaného čaroděje v kobkách D&D či sejmout Hitlera ve Wolfštajnově bunkru, přičemž mu v Unitře duněl VanHálen. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy z toho Štefana, protože posledních třináct let točí samé co?“ zapojil jsem je hravě do svého sofistikovaného monologu. „No přece samé otravně nudné, stařecky dementní, odporně kýčovité a nechutně patetické velesračky!“, returnovaly bez zaváhání. „Ano, opět správně, nicméně tentokrát kupodivu vstal z mrtvých, ukázal, že Sci-Fi je prostě jeho kopyto, osmdesátá a devadesátá léta minulého století vrcholem jeho kariéry. A ač v těch dvou a půl hodinách zabral asi jen necelých padesát procent knihy, což asi jinak ani nešlo, uplácal její trikově dokonalou, hlavopatoidní a perfektně dramaticky zvládnutou vizualizaci. I změny oproti předloze jsou naprosto snesitelné, předchozí čtenář se tak dočká nejednoho příjemného překvapení a dokonce úplně nových vytříbených vyfikundací, jako například skvostného přetočení tolik přeceňované Kubricko – Kingovy narkoleptické obrpičoviny, zaříkávání koulí dračí magii z Exkalibru, megahitu Pokroucené sestry a samozřejmě Čakyho! Prostě jsem si v té tmě málem sahal vlhkou rukou na šulínka. Ups, to poslední jste samozřejmě neslyšeli a budete to ignorovat, to upjatí bigotní katoličtí otcové jako já samozřejmě NIKDY! nedělají, byl to jen takový řečnický obrat. Ale dost o mě, jakpak se to líbilo vám? Avšak dejte si veliký pozor, co teď řeknete, otec je na nostalgické vlně a velmi citově rozjitřený!“ „Drahý pane otče, bylo to vskutku úchvatné! Uteklo to snad rychleji než pedofilní kněz před mravnostní policí a my jsme samým vzrušením i úplně zapomínali žrát čipsy! Myslíme si, že Štefan bravurně uctil tolik opulentní literární předlohu vskutku zdařilou a velmi vkusnou kvintesencí, jejíž naraci ad hoc navíc citlivě přizpůsobil mladé degeneraci, ač gró děje směřuje do dob, kdy začínaly uhelnatět plavuně. My rovněž adorujeme!“ „Hm, hm, opulentní, kvintesence, ad hoc, gró, narace, adorace, plavuně … Názorově mi sice děláte radost, avšak pokud se mnou, kurva, budete mluvit jako Zadek99 s Daglesem a Bludmanem, a budete navíc drzé, tak vás těm Albáncům na porno nakonec přeci jenom prodám!“ (08.04.2018) (menej) (viac)

Ten film není špatný, propojení reality a nereality je fajn, má to fakt spád, Oasis je zajímavý koncept s permanentní smrtí, je tu spousta odkazů a je prostě poznat, že je to zručně natočeno, technicky. Dobrý. Jenomže všechna ta pozitiva jsou vlastně i dost negativy. Na začátku mě štvalo, že je nám předkládáno, jak je všechno strašně super a já přitom jen koukal v úžasu nad tím, jak děsivé a šílené všechno je. A tam byl základní kámen úrazu, naprosto nulová sympatie s hlavním hrdinou. Obecně všechny postavy jsou strašně jednorozměrné, nemají žádný charakter, s drobnou výjimkou postavy Art3mis. Dalším problémem je poměrně značné množství drobností, kdy postavy pronesou či udělají něco dost hloupého a co nedává smysl. Nebo vůbec celý koncept onoho geniálního úplně obyčejného kluka, který prostě vždycky přijde na tu správnou odpověď, přičemž celý svět ne. Určitě. Pořád se objevují nějaká nová pravidla čehokoliv, vůbec to není pořádně vysvětlené a je to hrozně z rychlíku. Takže ano, má to spád, ale za cenu toho, že to nedává smysl. Celé je to taky zabaleno v totálním klišé. Já nechápu, že to Stevena pořád baví točit. Celý průběh je prostě podle šablony včetně nervydrásajícího vkládání třetího klíče do dírky, jásajících davů na konci a dvojicí záporáků hádajících se v policejním autě na konci (v případě Spielberga nepovažuju za spoiler říct, že to má happy end). A propo policie. Celý film jsem si říkal, kde sakra je a jak je možný, že si v podstatě teroristická organizace IOI dělá úplně co chce, vraždí, zotročuje, pachá pumové atentáty, a je to všem jedno. Na konci se najednou policie zničehonic objeví a všechno vyřeší. Super. Za velké negativum taky považuji ten prostý fakt, že je snímek v podstatě jen slepencem vizuálních atrakcí a akce a mě to prostě vůbec nezajímá, nebaví, je mi to jedno. Celá poslední třičtvrtěhodina nemusela být. Já upřímně nechápu, co na těchhle nesmyslných CGI akčních scénách furt všechny baví. Mě to přestalo bavit asi tak ve 12 letech (to tak nějak vlastně začínaly). Je to pořád to samé. Emoce jsou na nule, jednou za minutu postavy pronesou jednu větu, která je úplně debilní, pak se zase dál řežou, pak zase pronesou něco debilního, pak tam něco strašně bouchne, pak tam lítaj, pak to všechno bliká, pak zase řeknou něco debilního. A pak najednou všichni umřou a je to vyřešený. Já chápu si něco takového zahrát na počítači, ale proč mě má bavit se na to koukat a hlavně jsme něco takového fakt viděli už milionkrát. Proč furt dokola! A jaký vlastně měla celá ta bitva dějový smysl? Žádný. Postava Jamese Hallidaye je taky trochu s otazníkem, což se ukáže na konci, kdy jakože udělají velkou záhadu a přitom je to jen berlička, aby to nemuseli vysvětlit (a aby pak mohli teenageři po kině v Mekáči řešit, jak to bylo). A pak všechny ty odkazy...neberu to vůbec jako automatický klad, protože není problém narvat do filmu milion věcí z jiných filmů a jakože pomrkávat, je to vlastně dost laciné. Líbilo se mi Osvícení, to ostatní mě vlastně vytáčelo, už jenom proto, že postavy musí pořádně vysvětlit, že je to odkaz, aby nám to náhodou neušlo. Všechna odhalení musí být taky pečlivě a trpělivě zmíněna, aby nám došla. Jako jo, pokud by mi bylo 12, tak bych přidal asi dvě hvězdy navíc. Ale já tohle už nějak ke štěstí nepotřebuji, ačkoliv jsem rád, že jsem si to odškrtl. (30.10.2021) (menej) (viac)