Čarodejnica

Čarodějnice působí jako film z jiné planety, nebo lépe řečeno, jako sdělovací médium ze zcela jiné doby. Přijímá sice současné žánrové kvóty a povrchové napětí čerpá z oblíbeného vzorce skupinka lidí - chata - okolní les - nadpřirozené zlo, ale vnitřně se ostře vymezuje tomu, co pokládáme v moderním hororu za běžné a tedy vlastně správné. Dění není orientováno na pravou podstatu a charakter zla, nýbrž na psychiku a chování jeho obětí, což ruku v ruce s jejich náboženským fanatismem rozprostírá už tak děsivou hrozbu i do jejich vlastních řad a divák si nemůže být jist, kdo je ještě oběť a kdo lovec (jak nám říká už scéna se psem a králíkem). Je pravda, že s podobně iracionálními postavami se těžko sympatizuje, ale ona důkladná práce s navozením dobovosti, tehdejších životních řádů i samotnou starobylou angličtinou přímo drtivě navyšuje naturalismus a autenticitu, takže se skutečně cítíme jako v (jiné) realitě, přestože je nám již na začátku sděleno, že příběh vychází ze staré lidové báchorky. A jestliže tato snaha o přidanou historickou hodnotu trochu ubližuje očekávanému hororovému obsahu, formální stránka je bezchybná. Náhlé střihy sladěné s hrůzu nahánějící nemelodickou hudbou utnou scénu přesně v jejím vrcholném okamžiku, takže její efekt nemůže zeslábnout, prostředí je zásluhou pomalých kamerových jízd a pečlivě inscenovaných záběrů využito famózně a žádný obraz nepůsobí lacině ani předvídatelně. Nejsme násilím nuceni, abychom se báli, jak to známe u dnešních "lekačkových" duchařin, ale strach je všudypřítomný a neodbytný. Zkrátka jiný, poctivější a lepší horor... 80% (27.03.2016)

Takový milý příjemný film na nedělní večer, jen někdo měl té rodině říct, že na krvavého vražedného králíka platí svatý handgranát... No dobrá, dosti cynismu. Film, po kterém se mi nebude dobře usínat. Ne pro nějaké obzvláštní množství strachu, ve skutečnosti jsou těmi hlavními pocity nepohodlí, neklid, těkání myšlenek. Ve středu záběru jsou lidé, jejichž myšlenkový svět je plný pověr vidících ďábla nikoli jen za každým stéblem trávy, ale v každém pohledu, slově, čemkoli, co neodpovídá představě oddanosti boží pravdě. Tahle bigotní víra se pod tlakem událostí mění ve fanatismus, z mysli změněné vírou v tuhou pevnost se pod tíhou reality stává ruina a nakonec to nejhorší jsou vzájemná nedůvěra a podezírání, které de facto žádného skutečného ďábla nepotřebují, protože víra sama z něj udělá skutečnost, aniž by se o to on sám rohatý musel obzvláště snažit. Snad právě proto mě mrzelo, že jsou ve filmu temné síly přímo přítomny, protože bez nich by vyznění filmu bylo ještě silnější. I tak jde ale o velmi kvalitní ani ne horor, spíše velmi drsné psychodrama o rozkladu jistot, o které se mohl člověk opírat jako o hůl, ale které mu nakonec cestu do zkázy ještě urychlily. A pak, když z toho světa zbudou jen ruiny, pak je vhodný čas na smlouvu. (04.04.2016)

Kvalitní atmosferický horor z prostředí temných pohanských lesů a vírou zaslepených vyvrženců, kde se bohužel naplnila ta obava, že už to na mě bude moc art. Přičti si k tomu šum multikina včetně dvou vyrušujících blbek přímo z řad "personálu", byl z toho nic moc zážitek, co nic nezanechá. Viz úplně o hovně koment. (24.03.2016)

"Bosorka bosá... za svitu měsíce, lesem jde nahá, na sabat, ďáblice. Její pán, kozel, černý a věrný, zatím jen kopýtky rouhá se do mechu. Na prsou mámy krev, s tatínkem neplechu... bezbožnou, trkanou, dívenko pošetilá, provětrej po lese... kůzlátka nezletilá." Noc a úplně nahá dívka, vedená do hlubokého lesa chlupatým černým kozlem. Co chtít od filmu i od života víc? Cesta z šerosvitu živoření bohabojných (těch svatouškovských keců a toho modlení...), leč pekelně chudých vidláků, k jasně plápolající hranici živočišné a sobecké radosti ze života. Poživačné a zvrhlé dívky/čarodějnice, kterým nikoli Red Bull, ale hřích dává křídla. Krucifix (pardon), všechny ty hambaté divoké bosorky, vznášející se ke korunám stromů v odlescích plamenů ohně! Asi dnes večer, místo čtení z bible na dobrou noc, vyrazím na zdravotní procházku do lesa. Btw, i mě občas děsně deptá shnilá kukuřice a moje chudoba, ale s kozlem se kvůli tomu trkat nebudu. Zaplaťpánbůh za můj ateismus. (24.08.2020)

Když uzavřete smlouvu s Kozlem, můžete buď mít pivo za nákupku, nebo v Nové Anglii vcelku nudně dojit krev, uhraňovat slepice a poletovat s ostatníma krávama po sabatech za urputného sáhodlouhého modlení vymatlaných puritánů. Nabubřelá bublina splaskla. Tvůrci nechali nejprve chytře vycákat artové hnědopichy, obrážející se svým uhrovitým pižmem a mastnými vlasy festivaly, a pak vypustili jejich „erudované“ homožvásty na rok kvasit na internety. Teprve poté, až se éter naplnil děsuplnými výkřiky typu „Horor, u kterého se mi třáslo i boa!“, „Nic tak sugestivního jsem od dob Šulín Růž neviděl!“ či „Snad i strašidelnější než poslední díl Heryho Potrata!“, to vypustili mezi rozpačitě tápající heterosexuální konzumeristy. A rázem se to řítí z růžových do modrých čísel jako domeček z karet s modely na spodní prádlo Kelvina Klajna. Jako, on to vyložený průser ani nové veledílo Terence Malíka rozhodně není, je to hutně atmosférické, výborně natočené, dýchá z toho sedmnácté století a jednou za půl hodiny se tam dokonce i něco přihodí. Ale když se člověk zamyslí, co všechno by se dalo v takových reáliích temných lesů středověkého Mejn vyvádět s pořádně lidožravou ježibabou a satanem posedlým capem, chce se mu ječet nad promr (teď fuckt nevím, jestli „h“ nebo „d“) aným potenciálem. Místo nějakých hustých fines tam starý Brůna jen tři čtvrtiny hrací doby štípe dříví, sametovým barytonem vyplachuje své stádo v hříchu análně počatých malých pilgrimů puritánskými bonbonmoty a nechává se dusit pouze tou starou hašteřivou čarodějnicí, kterou si vzal za ženu. Ke konci ho to sice aspoň trkne, ale tím už ze mě víc než 2,4945648 hvězdy prostě nevydojil. (03.04.2016)