Izba

Filmový svět sestává z malých střípků dění. Sledujeme omezený čas, děj a prostor a to jen do té míry, do jaké nám režisér/ka dovolí. __ Filmy často začínají v bodu zlomu a končí v okamžiku "...kdy všichni začali žít šťastně až do smrti". Rozčiluje mě to, protože mám pocit, že to nejzajímavější se děje právě v období před a po filmu. Room porušuje tuto nepsanou dohodu narace. Abrahamson šel spolu s knižní předlohou dál a nabízí nahlédnout, co se děje v Jackově veselém království, když všechny zvonky radosti utichnou. Samo o sobě by to nestačilo. K mé spokojenosti ale křehký děj plyne s nesmírnou citlivostí, bez bulvárních gest a přepjatosti. Dlouho mě film na tak skromném prostoru tak intenzivně nepohltil. (13.12.2015)

Obří divácký kalkul, který co do příběhu není ani zdaleka bezchybný a vynalézavý a pracuje víceméně s umně ohýbanými rodinnými motivy, ale formálně a především herecky se mu nedá absolutně nic vytknout a svůj jediný účel, zasáhnout publikum do citlivých emocionálních sfér, splňuje na jedničku. A o nic jiného tu dle mého vůbec nešlo.... 85% (13.01.2016)

Tak sa mi zasa, takmer po mesiaci, podarilo vidieť zaujímavý film. Nestotožňujem sa s jeho delením na dve časti s odlišnou príťažlivosťou pre diváka. Vykreslenie života v izbe znamenajúcej svet iba vytvorilo podmienky pre rozohranie skutočnej drámy, ktorou bola adaptácia na svet, ktorý sa im snažil pomôcť, i keď v mnohých prípadoch ťarbavo, na svet bulvárnych hyen snažiacich sa zo všetkého a za každú cenu vytrieskať osobný profit i svet odlúčenej dcéry rodičov, s ktorými sa so striedavým úspechom pokúša nadviazať na minulé. A nakoniec na svet malého Jacka, ktorému paradoxne nízky vek umožňuje rýchlejšie sa adaptovať na všetko nové. A nakoniec treba konštatovať, že pre film je výhrou, keď predstaviteľ detskej úlohy zvládne svoj part s takou bravúrou, ako Jacob. Vôbec som pritom neriešil, či je chybou, aby 9-ročný hral 5-ročného, pretože by som nastúpil na cestu posudzovania uveriteľnosti príbehu ako celku aj jeho detailov, a o ňu určite nešlo v prvom rade. (13.01.2017)

Emma Donoghue se stejně jako ve své knize důsledně drží Jackovy perspektivy. Co nevidí a neslyší on, nevidíme a neslyšíme ani my. Kromě toho, že veškerou realitu vnímáme chlapcovýma očima, zároveň mimo obraz slyšíme jeho komentář, který nám sice pomáhá pochopit, čím je pro něj nevábná místnost magická, ale zároveň prozrazuje knižní původ příběhu. ___ Film se nás nesnaží šokovat explicitními detaily utrpení postav. Ponecháním velkého prostoru pro představivost nás situují do podobné pozice, v jaké se nachází Jack. Na rozdíl od něj si ale rychle domyslíme, že například Nick není hodný strýček, ale bezcitné monstrum. Provázání pohledu kamery s hlediskem pětiletého chlapce se vedle omezené šíře našeho vědění, která je zprvu útěšná a později znepokojující, projevuje snímáním z výše Jackových očí (dospělé povětšinou vidíme z podhledu). Některé postavy a objekty se díky tomu jeví děsivější nebo záhadnější než ve skutečnosti jsou a náhlá „změna měřítka“ ve druhé polovině filmu, kdy se kamera poprvé vznese do výše, je pro nás stejně ohromující a osvobozující jako pro Jacka. ___ Z Pokoje, který se i díky střihu, hudbě a živé kameře jevil jako nekonečné kouzelné království, se zas stává prachobyčejný pokoj. Druhá polovina příběhu má taky nepoměrně větší dramatický potenciál a emocionální intenzitu než polovina první, působící zpětně jako strnulá, zbytečně dlouhá a možná i samoúčelně krutá předehra. Najednou se nabízí mnohem více směrů, jimiž by se vyprávění mohlo dále ubírat. Nové zdroje napětí a konfliktů ale navzdory očekávání nemají původ v žánru krimithrilleru, nýbrž psychologického (melo)dramatu. ___ Upřednostnění emocionálního konfliktu před vnější akcí je ale dostatečně odůvodněné průběžným směřováním naší pozornosti k poutu matky a syna, potažmo schopnosti přizpůsobit naše citové vazby prostředí, v němž žijeme. Společně s Jackem a Joy si postupně uvědomujeme, že svět, který si pro sebe vytvořili, nebyl vázán na konkrétní místo. Nesou si jej v sobě a nedokážou jej opustit. Klíčovou se tak stává otázka, zda zvládnout žít mimo svůj pokoj, případně do něj připustit někoho jiného. ___ Zatímco na základní úrovni Room sugestivně, s pomocí nejmenších fyzických detailů, navozuje situaci člověka v zajetí, ve druhém plánu k němu můžeme přistupovat jako k (platónskému) podobenství o (virtuálních) světech, do nichž se sami uzavíráme. ___ Někomu může vadit, že Abrahamson citlivé téma nezpracovává s chladnokrevností takového Michaela Hanekeho a zcela se nevyhýbá citové manipulaci. Svým postavám situaci na druhé straně nadměrně neulehčuje a na jejich traumata nenabízí jednoduchá řešení. K ambivalentním pocitům, jimž se běžné „dojáky“ snaží vyhýbat, výrazně přispívá jemně odstíněné herectví Jacoba Tremblaye a Brie Larson. Také jejich zásluhou Room nejlépe funguje (a největší diváckou satisfakci nabízí) jako mateřské melodrama o tenké hranici mezi láskou a nenávisti. 80% Zajímavé komentáře: Rob Roy, maddy (28.02.2016)

Knihu jsem četl před necelým rokem a byl to pro mě možná nejsilnější literární zážitek posledních let. Takže film je fajn, v některých momentech velmi silný, ale úplně spokojený být nemůžu. Především část "po" měla být podle mě mnohem doslovnější. Všichni asi známe ono rčení, že přemíra voiceoveru značí neschopnost filmaře zprostředkovat pocity a myšlenky vizuálně. Jenže kniha je právě silná a unikátní svým jedinečným "zdeformovaným" dětským jazykem poznamenaným vyrůstáním v nepřirozeném prostředí a to se ve druhé značně zjednodušené části bohužel ztratilo. V tomto případě se neměli tvůrci bát více využít text knihy. Takže nečtěte předem knihu a jděte do filmu. Jinak mě fascinuje, jak 25-letá (v době natáčení) Brie Larson výborně hraje vyspělou roli, kterou bych čekal spíš od 10 let starší herečky. 7 - 8/10 (01.12.2015)