Proti prírode

Podle kritik jsem čekala víc. Námět dobrý, nicméně scénář by mohl být daleko víc propracovaný, a to hlavně ve druhé polovině filmu. Nic proti otevřeným koncům, ale tohle? To je jak kdyby došly prachy, tak ukončíme film celý... Holt exibouš co si honí péro za stromečkem a pochčije se ve spacáku není pro každého. (05.03.2015)

Neskutečně plytká, nudná a banální pseudorealistická ptákovinka, která osloví leda tak někoho, kdo se v ní sám zhlédne. Konkrétně ve zpruzeném, tedy nepříliš šťastném kancelářském měšťákovi, který na víkendy utíká s báglem do kopců za městem, aby si ho mohl v přírodě vyhonit a přitom bilancovat nad svým neuspokojivým rodinným životem. Jeho snem je se rozvést, být chvíli sám a pak si narazit nějakou jinou babu než jeho ženu, se kterou ovšem po čase začne všechno nanovo. A tak dál a dál, stále dokola. Tomu se v buddhismu říká samsára, já tomu říkám lidská blbost. Ale jelikož je náš měšťák spíš takový ňouma a tichošlápek, vrací se samozřejmě v neděli opět poslušně a spořádaně do starých zajetých kolejí. Stopáž hoďka čtvrt, pocitově minimálně dvě. P.S.: Když jdou Norové do přírody, neberou si s sebou flašku s pitím, ale jen hrníček, protože běžně pijí z potoků i řek. Ale tím pádem pochybuju, že by měli ve zvyku do vody taky i chcát, tak jako náš týpek. (09.01.2022)

Zaujímavá a miestami veľmi trefná sonda do hlavy bežného chlapa, ktorý si prežíva svoju osobnú krízu a snaží sa ju vyriešiť osamote a v horách. Vnútorné monológy dokázali udržať moju pozornosť, lebo som si bol po chvíli vedomí, že sa v nich môže "vyskytnúť" naozaj všetko, čo sa vyskytuje v bežnej mužskej mysli. Tažké existencionálne otázky boli vhodne striedané s vtipnými momentami a aj vďaka vhodnej dĺžke ide o príjemnú jednohubku. 70% Febio fest 2015 Kino Lumiere (15.04.2015)

Proti přírodě aneb Svoboda je poznaná nutnost. Jsem relativně mladý otec, společensky neohrabaný a běhám po horách. Už při traileru jsem zaregistroval riziko, že by se mohlo jednat o film o mně. Částečně. Proklamovaná otevřenost hlavního hrdiny, prezentovaná vnitřním monologem, jehož prostřednictvím bilancuje a plánuje, jak celou svou partu kvočny a trpajzlíků pošle k čertu, šokuje jen ty, kteří proudem verbálního vědomí nedisponují, nebo mu nenaslouchají. Vývoj událostí však brzy naznačí, že překvapivé vnitřní výpovědi jsou prostředkem, jak zvýraznit možnou rozpolcenost člověka typu mladý otec - a nejspíš nejen jeho - ony ani ty matky nejspíš nejsou z monolitu, ale na to raději nemyslet. Nápad zasadit přemítání do nedotčené přírody podtrhuje zprávu filmu případně, možná ale až příliš doslovně. Příjemný coming of age film. Repríza po 7 letech usilovného otcovství. Změna hodnocení ze čtyř na pět. Kdyby to někoho zajímalo, ta tklivá skladba na 53:58 je klasický jazzový kus The Moon Is a Harsh Mistress Jimmyho Webba v podání norské zpěvačky bulharského původu Radky Toneff, album Fairytales (1982). Umělkyně zemřela pár měsíců po vydání alba předávkováním léky na spaní. (10.06.2015)

Proti přírodě? Já půjdu spíš proti proudu. Ole Giæver je do sebezahleděný egocentrický exhibicionistický (ehm, kdyby měl aspoň čím) narcis, jenž podává světu své názory bez obalu a možnosti následné debaty (chlapi jsou promiskuitní dětinská nedospělá a sebezahleděná hovada, zatímco ženy jsou kuchyňské puťky bez špetky inteligence a jejich děti mají problém navázat vztah s otcem). Ole Giæver "svůj pohled" na svět zastírá pod nálepku "všichni si to myslíme, ale bojíme se to říct nahlas", přičemž by správné motto filmu mělo být "co si myslím já, myslí si i ostatní". Proti přírodě je rozbředlá pseudointelektuální sračka bez přidané hodnoty u níž zamrzí překrásné záběry přírody. Neskutečné hype, jež uspokojí diváky, kteří jdou za stádem a jako ovce se smějí tomu, čemu ostatní. Norský film nikdy neklesl tak nízko do hlubin filmového bahna. (19.02.2015)