Manéže

"Jsi zamilovaná?" "Jak to poznám?" "Jsi s mužem a nemyslíš na prachy." Retrospektivně vyprávěné příběhy mají tu nevýhodu, že člověk ví, kam vše bude (minimálně do jistého bodu) směřovat. V případě tohoto dramatu o dvou zlatokopkách (atraktivní Doře a její matce), kterak napálily jednoho důvěřivého postaršího chlápka, jsem si od začátku říkal, kdo je vlastně větší blázen. Zda dotyčný muž, "zamilovaný jako student", nebo matka dotyčné Dory, když se rozhodla do všech podrobností vylíčit to jejich nechutně vypočítavé chování a přiznat se ke všemu tomu ohavnému cynismu. Ač byly všechny ty retrospektivy velmi zajímavě natočené, musím říct, že mi nepřišlo moc věrohodné, že minimálně ona matka neměla trošku toho zdravého rozumu, aby si nechala "pootevřená vrátka" pro případ, že by to její dcera nakonec přeci jen přežila. Samotný závěr tak vlastně pro mě nebyl vůbec překvapivý, protože poté, co se onen muž (určitý výborný Bernard Blier) dozvěděl, jakého "hada si to hřál po celou dobu na prsou," nemohl nakonec zareagovat jinak. Zpracování onoho příběhu "starého jako lidstvo samo" tak určitě oceňuji, ale jinak za mě jen slabý průměr. (08.08.2024)

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A musím říci, že té odporné tchýni, která jako zbraň používala smích, jsem onen úžasně trpký konec přála z celé duše. Blier je tentokrát zastíněn výkonem Signoretové, která předvádí mladou bezohlednou frajli s neskutečnou přesvědčivostí. Blierův ťulpas je nejzajímavější v závěru, kdy se změní v rozhodného muže činu. Dlužno podotknout, že jak SIgnoretová, tak Blier velmi přesvědčivě ztvárňují pár s velkým věkovým odstupem, ve skutečnosti je dělilo pouhých pět let a dva a půl měsíce. (18.06.2011)

Francouzský černobílý snímek jsem měla možnost shlédnout v rámci mého prvního Virtuálního retro kina na téma Simone Signoretová – děkuji za pozvání. Nesleduje se lehce – retrospektivně se dozvídáme o podvádění a využívání zamilovaného dobráka Roberta, majitele jízdárny pro zámožnější společnost (velmi zajímavé prostředí). To vše je líčeno tchýní cynicky a s výsměchem k překvapenému hlavnímu představiteli. Rázná Simone v roli Dory s matinkou stále po boku ho přivedou na buben a o parohy je také postaráno. Bernarda Bliera jsem dosud znala z vedlejších rolí slavných komedií, tady se představil jako charakterní herec. Opravdu vzbuzoval lítost, ale nakonec se pochlapil. Tématem, i když si už nepamatuji podrobnosti, mi film lehce připomněl román U snědeného krámu – zde vyžírky nepřivedly hrdinu k sebevraždě, ale sklidily, co zasely. Přesto soucit Simone vyvolat dokázala – jednak v nemocnici a také v situacích, kdy s ní smetánka jednala s despektem. K názoru, že k získání respektu a štěstí slouží pouze peníze, a nikoliv práce, byla přece vychována. (15.08.2024)

Od první scény z nemocnice je cítit silný houstnoucí neklid, který dává znát, že retrospektivně vyprávěné psychologické drama, odehrávající se často v netypického prostředí jezdecké školy a koňských stájí, bude mít zřejmě hodně trpké vyvrcholení... přestože si zdrcený Robert u lůžka své ženy Dory na pokraji smrti namlouvá cosi o šťastném manželství. Herci vytěžují ze svých postav maximum: famózní Bernard Blier s řadou vnitřních monologů a všeříkajícími pohledy obličejem a neméně výborná Simone Signoret v proměnlivých náladách v postavě mladice s bezohledně pragmatickým jednáním. S režisérem Yvesem Allégretem se setkávám vůbec poprvé, o to víc mě nečekaně překvapilo, nakolik černobílé drama z roku 1950 může jít ve vypjatých scénách (obzvlášť v sledu závěrečných scén) psychicky až doslova na dřeň. Stejně tak mě v první třetině a závěru přímo nadchl filmařský způsob vyprávění se skládáním obrazu psychologie postavy Roberta skrze spoustu prolínaných retrospektivních výjevů a svižně se střídajících krátkých útržků s nezvyklým kruhovým rámováním záběrů. Přes značně chladné, po stránce skutečných citů vyprahlé vztahy mezi postavami plné vzájemného kalkulování na mě Manéže dostatečně zapůsobily. [85%] (24.07.2024)

Naivní zamilovaný blbec, pijavická zlatokopka a panička, která je ještě horší tchýní, než tou z kameňáků a anekdot. Tohle jsou hlavní tři postavy, jedna nesympatičtější než druhá a s nimi budete trávit celou hodinu a půl, kdy se budete dozvídat, proč se všichni tři sešli v nemocnici, kde si dvě z nich vypráví, jak věci skutečně byly. Největší škoda je, že to dost klouže po povrchu a není to psychologický film, protože s propracovanějšími charaktery postav by mnohem víc vynikl. Takhle je to jen taková historka, kde vás bude štvát, že si Robert vůbec nic neuvědomuje a ty dvě zlatokopky si s ním vytírají zadek. Jelikož víme, kam to dospěje, je celá retrospektiva o to míň atraktivní, jelikož se v ní nedá doufat, že by komukoli něco došlo a změnil svůj postoj. V závěru sice přijde krásně škodolibá, ale spravedlivá katarze, která funguje skvěle, ale cesta k ní je dlouhá, nepřekvapivá a statická. Řemeslně sem tam zajímavá, zvlášť střihová skladba ke konci nebo práce s voiceovery/vnitřním hlasem, ačkoli na začátku je víc prolínaček než střihů v Bayových filmech, takže jsem měl co dělat, abych se přes něj vůbec dostal. On je to sice hezký efekt, ale všeho je moc, takže to pak na mě působilo dost přehnaně. Bohužel je to ale hlavně film, který kdyby neměl tak uspokojující finále, tak bych ho dokoukal jen obtížně, jelikož filmy, kde každou postavu nesnáším a nemůžu jejich jednání hlouběji chápat, opravdu nemám rád a vždycky mě spíš rozzuří, než abych z nich měl cokoli jiného. A z toho důvodu u mě Manéže úspěch rozhodně neslaví. Slabé 3* (18.08.2024)