Hostinec „U kamenného stolu“

Miluju tu mluvu, která je ve filmu použitá. Poslouchat to je úplná lahoda pro uši, u toho se prostě nejde nesmát. Poznala jsem pár míst, která jsou součástí Prokopského údolí, které se nám táhne pod barákem. Jde třeba o scénu, kdy jsou bratři na procházce se slečnami a malý kluci tam hrají kuličky. Filmaři to vlastně z barrandovských studií neměli daleko. Spíše by mě zajímalo kudy se tam dostali, protože místo barrandosvkého sídliště byly lesy, pole a taky udajně rybníček. Takže vlastně mohli jet přes Hlubočepy a kochat se divokou zdejší krajinou. (29.11.2010)

Hostinec "U kamenného stolu" má v československé kinematografii zvláštní postavení. Je posledním snímkem svého druhu. Vznikl sice už v novém režimu, ale jeho scénář a příprava spadají do předúnorové éry. Stal se tak symbolickou tečkou za předválečným světem s typicky prvorepublikovými figurkami živnostníků, středostavovských paniček, hejsků a dam. Ve filmech, které následovaly, se už budoval socialismus a účtovalo se s třídními nepřáteli, zanikaly úpadkové žánry a inspirace se hledala na východě a především v tzv. socialistickém realismu. Snímek má příjemné a mnohokrát vyzkoušené obsazení, kdy takové hvězdy jako Saša Rašilov, Stanislav Neumann, Jiřina Šejbalová a mnozí další odvádí přesně to, co od nich divák čeká a co tak dobře umí. Navíc se film opírá o kvalitní literární předlohu Karla Poláčka. Celkově jde o sympatickou komedii, která prodává prvorepublikový esprit kvalitněji než finančně podvyživené předválečné rychlokvašené snímky. Celkový dojem: 75 %. (06.09.2018)

Kterak hazardní hra v kuličky rozťala vedví konverzační návyky dvou sourozenců a dohromady je svedl záskok za poustevníka ve vlastním hostinci a jeho nevěrnou choť. Hostinec U Kamenného stolu dává označení "konverzační komedie" zcela nový význam. Vtip je v tom, že každá postava mluví vlastně jiným jazykem. Paní hostinská Tattermuschová ze sebe souká konverzační fráze, paní radová Dynderová umí mluvit normálně, ale svému manželovi důsledně oniká ("Dyndero, on loudí! Já dobře viděla, jak loudí. Musím se za něj stydět."), jejich dcery si ironicky vykají a sourozenci Tomáš a Spytihněv praktikují něco, co by snad lingvisté nazvali budoucím časem podmiňovacího způsobu nejednoznačného čísla. Proto se velmi těžko popisuje, proč je ten film tak vtipný. Můžu sice ocitovat nějakou tu větičku (Šlemrová: "Vyslovil jste odvážnou myšlenku, pane Kebrle. Nesouhlasím, ale budu s vámi diskutovat, jen co složím prádlo."), ale tím vás na správnou stopu nepřivedu. Není totiž tak důležité, CO kdo říká, ale JAK. Při jedné scéně se opakovaně otřásám smíchy jako huspenina ve vichřici: to když vážený dramatický umělec (Jiří Plachý) deklamuje hrdelním hlasem, uvyklým trhat kulisy, úryvek z jakési hry, a plynule přejde v předčítání kuchařského receptu, třímaje dramaticky kuchyňský nůž, kterým v pauzách kuchá kuře. :o) 80% (19.09.2006)

Ojedinělý film dovádějící onu zvláštní atmosféru meziválečných a protektorátních filmů až nad hranici dokonalosti. Beneš, Hrušínský, Šejbalová, Šlemrová, Plachý, Neumann jsou naprosto dokonalí. Ovšem to malé lidské drama, které předvádí Saša Rašilov, se zarývá opravdu hluboko pod kůži. Navíc po dlouhé době jsem zde viděl rovnocenné a na sobě závislé partnerské dvojice. To všechno podkresluje velmi příjemný hudební doprovod. Tehdejší kritika si filmu nevšimla a odsoudila ho jako buržoazní přežitek. Jsem rád, že se k těmto přežitkům mohu hrdě hlásit a neustále vracet. (16.11.2003)

Klasická předválečná komedie sbírá poslední síly a ještě v roce 1948 nám vznikla tato potřeštěná komedie o dvou rozhádaných bratrech, kteří musejí převzít správu prosperujícího a oblíbeného hostince, neboť žena jejich strýčka a majitele hostince utekla s umělcem. Jenže naši mládenci jsou zamilovaní a ani hostinského, ani vrchního číšníka rozhodně neumí. Ještě že jsme v komedii a víme, že vše se v dobré obrátí. Vtipná, milá i slušně zahraná komedie potěší především mladistvými herci R. Hrušínským a S. Benešem a skvěle přehrávajícím „umělcem“ Jiřím Plachtou. (05.04.2006)