Václav Vaňátko

Václav Vaňátko byl herec, režisér a divadelní ředitel. Původně byl tkalcem. Absolvoval herectví na Státní konzervatoři a v letech 1926-1931 hostoval v Národním divadle, kde byl v sezóně 1931/32 elévem činohry. V letech 1932/3 hrál a zpíval v E. F. Burianově kabaretu Červené eso. Stal se členem jeho dalšího divadla D 34-41 a manželem jeho sestry, Libuše Vaňátkové-Burianové, rovněž členky souboru. Postupně se propracoval mezi přední herce Déčka, ovládal zpěv, tanec i hudebně stylizovanou recitaci – voiceband. Posléze režíroval inscenace pro děti v tzv.malém d, v němž začínali zpravidla žáci herecké školy při tomto divadle (např. Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Jana Dítětová aj.).

K nejvýznamnějším rolím v představeních pro dospělé patřila titulní postava adaptace Hamlet III., pojatá jako nyjící dekadent v bílém. Vývojem od slabosti k revoltě prošel zato jeho Aleš Kostarovič v Šaldově hře Dítě. V První lidové suitě ztělesnil písaře Doufila ve Hře o sv. Do-rotě (zachytil ho týdeníkový filmový šot a masopustního šaška Strakapouna v Žebravém Bakusovi. Toho pak učinil vypravěčem i konferenciérem svých inscenací pohádek. V Dykově Revoluční trilogii zaujal jako Figaro, zmítaný žárlivostí. V Druhé lidové suitě předváděl jako jeden z žáků rychlomluvu ve Vojácích sv. Řehoře (opět na filmovém týdeníku), byl naivním titulním hrdinou v Komedii o Františce a Honzíčkovi, pojaté jako lidové amatérské divadlo a v části Jak se v Čechách strašívalo byl v převleku strašidelnou Barborkou. Největším Vaňátkovým hereckým výkonem byl však Foma Fomič Opiskin v Poláčkově dramatizaci Dostojevského Vsi Stěpančikovo, kterému za protektorátu propůjčil až rysy hitlerovské hysterie – byl to portrét narcistního pokrytce a despoty. (Původní D 34 bylo v Mozarteu v Jungmannově 30, ale od roku 1939 se hrálo už v suterénu budovy Na Poříčí, kde je dnes divadlo Archa.) Vaňátko dál vyynikl jako prosťáček Sepp Jörgen, který jediný z města odolá vábení píšťaly do záhuby (odvážná dramatizace Dykova Krysaře) nebo jezuita Tiberge v Nezvalově Manon Lescaut, který tajně miluje přítele a vlastně žárlí na jeho milenku.

Po ukončení činnosti D 41 gestapem převzala scénu Na Poříčí i soubor Městská divadla pražská, kde Vaňátko krátce působil. Přešel pak do Nezávislého divadla a po zbytek války hrál v Pražském dětském divadle Míly Mellanové.

V letech 1945-48 byl Vaňátko ředitelem a režisérem Divadla mladých pionýrů, ale byl politickou intrikou z divadla odstraněn. O jeho autorských kvalitách svědčí dramatizace a úpravy, navazující na činnost v malém d. K nejlepším patří folklórní pásmo Dětský rok na vsi (hudba: Jiří Sternwald). V archívu Krátkého filmu na Barrandově se dochoval šot z Vaňátko-vy režie Kafkovy hry Ráj divochů v Divadle mladých pionýrů (premiéra 29.10.1947), k níž má úvodní slovo. Hra předvádí boj lovce Babongy s šamanem Kamabukem v černé Africe.

Zdroj: Jaromír Kazda