Trans-Europ-Express

Tento film je nejen hrou s žánry, hrou s vážností a nevážností, ale hrou se sebou samým. Konstatováním filmu ve filmu se totiž popis snímku zdaleka nevyčerpává: ano, základní osu filmové dynamiky tvoří "fikční" příběh = Trintignant a obchod s drogami, vyprávěný skupinkou filmařů ve vlaku = jakoby vypodobněná "realita", až v níž se má odehrávat onen film ve filmu, jímž je linka s Trintignantem). Ale je zde ještě třetí rovina, která především z té výchozí, zdánlivě "reálné" (protože v konvenční umělecké tvorbě vydávané za reprodukci reality) úrovně dělá něco neautonomního, protože odvozeného, nereálného, protože taktéž vymyšleného. Tou je rovina nespočtu metafikčních a zcizovacích efektů, která podrývá nejen onu základovou vrstvu "reality" (a u čehož většina filmů, odhodlaných se k takovým postupům, končí), ale nutně i rovinu "fikčního" filmu ve filmu. Díky této zcizovací rovině tak neexistuje žádné pevné místo, z něhož by mohl být hodnověrně a na bázi racionální souslednosti času a chování postav logicky vyprávěn celek příběhu. A díky tomu jsou Trintignant i skupinka filmařů zajatci libovůle autora filmu, resp. filmové fantazie jako takové. (06.01.2015)

V poslední době jsem viděl celou řadu filmů o malířích, věšinou francouzských. Vesměs dobré, ale byl bych rád, kdyby se dostalo, třeba jen sporadicky, i na francouzské spisovatele. Alain Robbe-Grillet by mohl být jedním z prvních. V rámci jeho filmové tvorby (scénáře a režie) by bylo zajímavé porovnat jeho scénář, který nerežíroval (Loni v Marienbadu) s ostatními scénáři, které realizoval sám. Pro mě je tu patrné (v kostce), že i bez surrealistických postupů (podle autorových slov k nim měl vždycky blízko), je možno natočit film, který je mnohem volnější, intimnější a také otevřenější. Potn.: Moje hodnocení asi i závislé na tom, že jsem Trans-Europ-Express viděl zatím jako jeho poslední film a Grilletovy postupy jsou stále průhlednější, a tím i zbavené žádoucího okamžiku překvapení. (27.02.2019)

Dovolím si nesouhlasit. Tak jako v Loni v Marienbadu, tak jako v Muži, který lže víme, že všechno je jen hra. A to je pro mě zásadní problém, pokud to nevím a přijde to jako nečekaná pointa (Usual Suspects), je to fajn. Ale když to dopředu vím, brání mi to v prožívání příběhu - vím, že je to vše jen hra bez pravidel, nebojím se o hrdinu, neprožíváním s ním příběh - prostě s ním projdu příběhem a řeknu si- hm, dobrý no. Možná, že se zde hodně inspiroval autor pozdějšího Muže z Acapulca. Jenomže tam byl Belmondo a byla to sranda, tady se místy film bere smrtelně vážně, i když nám metodou Brechtova zcizování neustále připomíná, že to nemáme brát vážně a to je prostě nuda. Grillet měl zůstat u psaní, toť můj názor. (31.01.2012)

Tak tohle mě bavilo. Film, jehož scénář vzniká ve vlaku a současně jej prožívá hlavní hrdina, film, který nakonec skončí tak realisticky, že to diváka nebaví. Divák je zvyklý na mazané špiony, hrdinská gesta nebo chrabrou smrt při zachraňování světa nebo alespoň cti půvabné děvy. Jak už to tak bývá, realita je prostší a jen filmaři mají tu moc přetavit a na stříbrném podnose naservírovat obyčejný příběh, upečený v jednom z mnoha scénaristických kupé a okořeněný o hrdinské činy, aby byl divák spokojen. Film balancuje na pomezi frašky a dramatu, takže nezbývá než nastoupit do tohoto vlaku. (06.07.2015)

Vzpomněl jsem si na Kinoautomat. První půlka zde byla skvělá, vtipná, radostná. Potom mi trochu přišlo, že je to přestalo bavit. Sémiotické hry, dramaturgické porady - br. Nejlepší byly momenty, kdy se děj vracel, protože došli do slepé uličky. Mohli to šperkovat víc. Někde o Robbe-Grilletovi psali, že používáním pokleslosti došel k přijetí pokleslosti jako své srdcové základny - je to tak - dokud děláme na něco pastiš a držíme si to od těla, není v tom dost lásky. Je tedy důležité si správně vybrat... (09.12.2020)