Nikdy nie sme sami

Nic proti těm ujetým postavám; připomnělo mi to Solondzovo Storytelling, které se taky věnuje reálným sociálním tématům s očividnou nadsázkou. Tady se ale režisér Václav snažil všechno propojit, a to vážně nebyl dobrý nápad. Závěr už to v mých očích prostě neustál. Přesto film doporučuju všem, co umí ocenit vybočení ze zajetých kolejí. P.S.: Tenhle režisérův šťouchanec do netolerantních a necitlivých Čechů dostal v kině v hipsterských Vršovicích další rozměr, když se pár lidí smálo i na místech, kde to bylo spíš na zimomriavky. (04.07.2016)

Česká kinematografie by měla každoročně dostávát Zlatou cenu zmaru za dlouhodobý a neutuchající přínus deprese do filmu. Už jsem to sice rozebíral na jiných místech, ale československá tvorba má opravdu dluhodobý podíl na zaznamenávání neradostných věcí na obrázkový pás. Uvědomoval jsem si to už jaké malé dítě a mohlo jít o film pro pamětníky, odpolední pohádku pro děti nebo komunistickou detektivku - ve všem se dal cítit odér tíhy běžné šedé reality, trápení a utrpení, jakoby se v českém filmu zrcadlila samotná neutěšená podstata bývalých režimů. Jenže skoro 30 let od pádu komunismu a nic moc se nezměnilo, popřevratové filmy jsou kapitolou samou pro sebe a i současná tvorba umí neustále zachovávat "českou hrůzu" jen co je pravda. Tahle věcička se s náma moc nepáře a hned do nás nasolí hysterického Rodena hypochondra, dál tu máme rasovou otázku, režimový brekot, nespokojenou manželku, nevycválaný děcka, alkoholismus, prostituci a to v takové kombinaci a naservírované tak přísně, že se vám zatočí hlava. Přehlídka několika vybraných osudů je to fakt pestrá a příběhový kolotoč nesmírně zajímavý. Nicméně nebyl by to český film, kdyby se neschylovalo k několika osobním tragédiím najednou... Je to přesně ten filmu, u kterého si musíte říct sami pro sebe "ty píčo, nechtěl bych...". (04.04.2018)

Něco jako Díra u Hanušovic, ale bohužel ještě s řidším příběhem, jde spíš o koláž scének s postavami, které jsou hořkými karikaturami skutečných lidí. Naštěstí jsou scény dost vtipné, aby se to dalo přežít. Zejména tedy neskutečně odporný buran v podání Karla Rodena nebo jeho soused, typický "slušný Čech" a salónní (či spíše obývákový) revolucionář, co nenávidí všechno a všechny a plánuje nastolit nový světový řád (internetové diskuse na "alternativním zpravodajství" a Novinkách jsou jich plné). Z dalších postav stojí za zmínku romská šlapka v autentickém podání neherečky Klaudie Dudové (ta se pro tuto roli narodila!) či chlapec, kterého fascinují mrtvá zvířátka. Forma filmu je zbytečně do sebe zahleděná a Petr Václav se zbytečně připravuje o publikum. Vtipně to ilustruje diskuse s režisérem po filmu. Některé kusy filmu jsou černobílé a Petr Václav se po filmu strašně divil, že nikdo z diváků v sále nepochopil, proč tomu tak bylo (takže: když postava cítí vášeň, je film barevný. Jste hloupí, že jste to nepoznali!! :) ) (28.03.2016)

Odvaha. Rozporuplnost. Roden exceluje tak silně, že si až budete říkat, proč tak přehrává. Vlasáková je přesná a ačkoliv mi pro její motivy nestačí "vysvětlení", že cokoliv je lepší než to co má doma, dá se její příběh zkousnout. Když už si říkáte, že postavičky včetně bachaře jsou poměrně čitelné, buch, řacha, režisér přitlačí na pilu. Starej se kácí, mladej se věší, panímáma hulí cikánský péro a Roden se z toho začne chovat normálně. Než jeho novej kámoš vytáhne z kastlíku legálně nedrženej kvér. Budto to budete považovat za totální ztrátu času, anebo se vám to bude líbit. Já byl v šoku. Viděno navíckrát, protože jsem usínal, schválně si to představte. Střih, Roden jde po cestě s Hanušem. Střih. Vlasáková roztahuje tlustýmu cikánovi. Střih, teď ji pidluje Hanuš (nezdálo se mi to?). Střih. Vyjde rána a mladej letí do lesa. Jo a Zdeněk Godla není dobrej herec. (08.06.2018)

Cesta ven bola pre mňa príjemným prekvapením a Václavovo obsadenie Klaudie Dudovej objav roka či skôr päťročnice. Škoda, že ju v tomto kvázi šokantnom filme nevyužil viac. Áno, je to čiernohumorná sranda, občas zamrazí, ale ako mozaikovitý príbeh v konkurencii podobných bračekov zo zahraničia sa Nikdy nejsme sami zadýchava. Proste to nie je tak precízne prepojené a koniec sa akoby šiel do stratena. Nehovorím, že je snáď zlý, ale od katarzie sme ďaleko. No a pri jednej z úvodných scén som práve náhodou jedol čokoládový puding, domyslite si pri ktorej. (21.03.2018)