Rocketman

Nesmírně chytře a chytlavě stylizovaný skoro-muzikál, který představuje extravagantní osobnost Eltona Johna právě skrze svou pestrobarevnost a dějotvorné muzikálové vsuvky. Retrospektivní vyprávění z protialkoholní léčebny sice není kdovíjak originální rámec, ale vše je tentokrát dobře uchopené a skrze čím dál otevřenější Eltonovu zpověď si o něm divák skládá komplexní obrázek, který je samozřejmě v úplném finále oslavný, ale na rozdíl od Mercuryho portrétu v Bohemian Rhapsody se mu dá stoprocentně věřit - Rocketman totiž možná není kdovíjak nadstandardní a úžasný v řemeslu, avšak daří se mu citlivě a uvěřitelně vybalancovat mezi složitými motivy homosexuality, rodičovské nedůvěry či nelehkého údělu hvězdného statutu a nevyvolává v divákovi podezření, že ho jen vodí vesele za nos. Je to filmařina osobitá, a to je dobře. A Egerton je fakt dobrej. 80% (04.04.2020)

Možná jsem jen dlouho neviděl dobrý muzikál. Možná je Rocketman, rekapitulující život Eltona Johna formou extravagantní hudební terapie, zatím opravdu nejlepší americký hraný film tohoto roku. Retrospektivní ohlížení se za klíčovými okamžiky něčího života je sice u biografických dramat běžné, ale zde funguje skvěle právě díky explicitnosti terapeutického rámce. Zatímco jiné životopisné filmy jsou pojaté jako terapie pouze implicitně, Rocketman svou „léčebnou“ strukturu s přijetím vnitřního dítěte staví na odiv, podobně jako hlavní hrdina svými třpytivými kostýmy nijak neskrývá, že je „queer“. Elton se během skupinového terapeutického sezení, které pojímá trochu jako další ze svých vystoupení, postupně stále víc obnažuje (v doslovném i přeneseném významu) nikoliv proto, aby nakonec sundal všechny masky, ale aby obě složky své osobnosti, introvertní a extrovertní, citlivou a klaunskou, Reggieho a Eltona, skloubil a dokázal konečně přijmout sám sebe. Dospívá k tomu skrze sérii odmítnutí blízkými lidmi (otec, matka, Sheila, John), kteří jej naopak přijmout nedokázali. Životopisem natočeným jako podle příručky Rocketman není také zásluhou spektakulárních hudebních čísel, a) oživujících vyprávění při každé možné příležitosti glamrockovou estetickou a vtipnými a nečekanými nápady (vznášení Eltona i diváků během Crocodile Rock, nápodoba videoklipu z osmdesátých let u Still Standing), b) vyjadřujících, co se hrdinovi honí hlavou a c) přispívajících k hladkým přechodům mezi jednotlivými etapami Eltonova života. Muzikálová čísla, rušící hranici mezi realitou a fantazií, filmu zároveň i během vážnějších momentů dodávají dost lehkosti na to, aby se zvrhl v další příběh o tragickém osudu jednoho trpícího homosexuála. Rocketman by sám o sobě byl v rámci žánru skoro bezchybně zvládnutým filmem, při srovnání s nedávnou, vůči protagonistovi krajně neupřímnou a homofobní snůškou klišé a stereotypů Bohemian Rhapsody je mistrovským dílem. Zatím to paradoxně vypadá, že film se fanouškům Mercuryho filmového životopisu nelíbí kvůli tomu, o co se Singerův film ani nepokusil - je stylizován v souladu s projevem ústřední postavy. 85% (23.05.2019)

Bez těch muzikálových vložek by mě to asi bavilo více, ale na druhou stranu to bylo takové Eltonovité. Celý film je hodně o citových okamžicích emocionálně slabého člověka. Je to životopis jedné senzitivní umělecké duše, která de facto prožila mládí, které lze vidět v každé druhé domácnosti, ale halt každý bolest prožívá jinak. Povedlo se. Pěkné herecké uvěřitelné výkony. (30.05.2019)

Film je formálně zvládnutý, je vidět, že u jeho psaní někdo přemýšlel a dokonce zapojil i kritické myšlení. (A tady vidím nejzásadnější rozdíl oproti Bohemian Rhapsody, kde člověk doslova cítil, jak filmařům May a Taylor dýchají na záda a dbají na to, aby jim film nepoškodil pověst ani současnou, a aby i kdykoliv v minulosti působili jako ti největší světci. V Rocketmanovi jsem tenhle pocit neměla.) Má to pěkný rámeček, postupné sundávání kostýmu/odmaskovávání je fajn (a dokonce bych byla radši, kdyby těžiště bylo víc tady, tedy v tom, jak je to vyprávěno, a nikoliv v tom, co je vyprávěno) a občasné prolínání snů a reality vždycky potěší. Jenomže víc už toho k dobru asi neřeknu. Příběh/děj je extrémně nudný. Filmu se podaří přesáhnout víc než polovinu své celkové stopáže bez jakékoliv překážky postavené hrdinovi do cesty. Ačkoliv tam náznak depresu a dráma je, tak je to pořád taková divně bezpohlavní limonáda, kde se hrdinovi podaří všechno, na co sáhne, a trpí jen tak trošku po straně, aby šlo poznat, že je to umělec. A zhruba v téhle chvíli se přidává taky to, že film je plný možná sympatických, ale ne příliš herecky zajímavých aktérů. Takže ačkoliv byl počátek slibný a některé pasáže zajímavé, tak jsem prakticky celou druhou půlku film proklínala a fyzicky bojovala sama se sebou, abych udržela pozornost a vydržela až do konce tu neobyčejnou průměrnost všeho snažení. Nicméně jsem díky filmu přišla na hlavní důvod toho, proč mi hudba Eltona Johna leze na nervy: je to tím piánem, před kterým se nedá uniknout, a z jehož manické falešné emocionálnosti se mi chce při delším poslechu škubat si vlasy z hlavy. Občas to tak s hudbou mám, že se mi zdá, jako by se mi psychicky nemocný hudebník snažil svojí tvorbou tu nemoc předat, místo aby sebe i mne svou hudbou léčil, a tohle je přesně jeden z těch případů. (Z českého rybníčku například Hentai Corporation, kluci jsou to sympatičtí, ale jejich poslech na mě působí jak česnek na vampýra.) (25.08.2019)

V prvom rade treba povedať, že Elton John je určite pozoruhodný skladateľ s hudobným megatalentom. Škoda, že neostalo len pri tom, hoci kvitujem, že tu jeho orientácia nešla do explicitnosti (hoci žalúdok mi poriadne obrátilo) a je tam veľa pesničiek (podľa mňa až priveľa). Napriek tomu nechápem, prečo niektorí ľudia majú pocit, že ich sexualita je ich najdôležitejším statusom. Tak dopadol aj George Michael, namiesto spevu začal viac prezentovať obscénnosťami a zomrel v zabudnutí sám so svojími drogami. Elton John sa nedávno vyjadril, ako je šokovaný, že v Rusku sa tento film premieta bez 5 minút jeho úspešného homosexualizovania. Nuž škoda, že ja som nevidel tú ruskú verziu, mne vôbec tie scény nechýbali. Dokonale by mi stačil životný a hudobný príbeh tohto žabiaka, u ktorého ťažko viete rozlíšiť, kde je prdel a kde hlava. Ešte že nosí okuliare. (05.06.2019)