Boj

Co si jedinec může počít ve světě, kde se kategorie morálky rozplývá do zcela neprůhledné pavučiny emocí, moci a subordinace... Lindholm once again zachycuje ambivalenci současného světa ve vší nahotě a s naprostým tvůrčím chladem jedince, který důsledně kontroluje, přitom mu neunikají ty nejjemnější nuance. Ve chvíli, kdy po neuvěřitelné tenzi první poloviny, která je rozdělená mezi frontu a zázemí, přijde klíčový dialog hlavních hrdinů, který nechá režisér v tichu za sklem, jsem neměl pochyby, že sleduju Lindholmův nejlepší film. Neuvěřitelně komplexní, pokorné a v nejlepším slova smyslu angažující. Mimo dobro a zlo, mimo špatné a správné... žijeme ve světě, kde největší boj může probíhat v tichu zahrady rodinného domu. Nenápadný, o to zásadnější masterpiece. (27.04.2016)

Boj není ani tak filmem o válce, jako spíš o střetu odlišných kultur a o stavu evropské společnosti, která zpohodlněla, stala se příliš sebestřednou a opakovaně ve střetech s jinými světy selhává, protože se tvrdošíjně pokouší dávat událostem ve vzdálených zemích jiné významy odpovídající našim zvyklostem a salónním představám o morálce pěstovaných v bezpečných názorových bublinách evropských elit, co už pár dekád nepoznaly skutečnou krizi a nejistotu a nadobro ztratily kontakt s realitou. Evropská společnost ztratila v mnoha ohledech schopnost improvizace, místo víry a idejí spoléhá na byrokratická pravidla. Stárne a slábne. Není divu, že i vojenské mise už delší dobu vykazují v lepším případě mizivou efektivitu, v horším skutečný průšvih. Před soudem neměl stanout hrdina filmu, ale ti, co ho do nesmyslné mise vyslali a práci jednotky spoutali stupidními pravidly. Režisér možná prozrazuje o fungování evropské společnosti víc, než původně zamýšlel. Celkový dojem: 75 %. (08.07.2021)

Poctivé skandinávské drama, které se tváří, jako válečný film, ale ve skutečnosti je to vzorový příklad kvalitní skandinávské depky situované do života běžných lidí. Plný počet nedávám jenom proto, že mi celý ten případ přišel naprosto absurdní. Té, co obhajovala stát, bych nafackoval a poslal bych ji na pár týdnů k Talibanu, aby věděla, co vlastně obhajovala. Celý ten film mi byla tak strašně protivná, že jsem doufal v Clausovu nevinu. A když neuznáváte původní myšlenku filmu, těžce se pak filmu dává pět hvězd. (22.12.2016)

Může být válečný zločinec dobrým člověkem? Podobných otázek bez jednoznačné odpovědi tentokrát Lindholm klade více. Vlastně mi připadá, že nikoli charakterová studie muže ztrácejícího svou morální integritu nebo výpověď o válce, která nemá vítězů ani poražených, nýbrž samotné vytvoření komplexní situace bez jednoduchého řešení bylo hlavním cílem filmu, natočeného zjevně v reakci na stále častější (a nebezpečnější) převádění závažných problémů do emotivních výkřiků a jednoduchých hesel. Jak je jeho zvykem, Lindholm kvůli maximální autenticitě nejprve buduje věrohodné prostředí (byť se natáčelo v Turecku, Jordánsku a Španělsku, většinu vojáků ztvárnili muži, kteří dříve skutečně sloužili v Afghánistánu a domorodce afghánští uprchlíci z provincie Hilmand) a následně nechal herce reagovat na vzniklé situace (poskládané z reálných událostí). V pozici cizinců se tak octl režisér a zbytek profesionálů ze štábu, z čehož možná částečně plyne pokora vůči tématu. Vyjma několika scén prozrazujících snahu o Sdělení (ukazování, jak daleko na mapě od sebe leží Dánsko a Afghánistán) se Lindholm zobrazovaný svět nesnaží (do)vysvětlovat, přisuzovat mu zvnějšku nějaký význam, aby se dalo snáze napasovat do nějaké vyprávěcí šablony. Drama je důsledně podřízené realistickému efektu. Film ale zároveň dokáže vtáhnout svou soustředěností na průběh událostí. Neustále nás drží v očekávání, k čemu zachycený proces povede. Jak naznačuje úvodní výbuch, banalita se může kdykoli zvrtnout v boj o život. Tyto zvraty pociťujeme velmi intenzivně také díky kameře přilepené během celé první poloviny na hercích a krčící se například během střelby podobně jako váleční reportéři u země. Větší odstup si kamera od postav drží ve druhé polovině, kdy je se i divák ocitá v roli soudce, který by měl na základě dříve poskytnutého „důkazního materiálu“ vynést nad Clausem rozsudek. S verdiktem, k němuž dochází ve filmu, souhlasit můžeme, ale nemusíme – tím, jak je scéna natočena, Lindholm sám nesoudí. Rozhodnutí nechává na nás. Stejně jako u jeho dřívějších filmů jsme nuceni přehodnocovat události ve světle pozdějšího dění. Jejich srovnání, předpokládající naši ochotu přemýšlet nad rámec toho, co je explicitně řečeno, dodává filmu působivou nejednoznačnost. 80% (28.04.2016)

Parádní, prostě parádní! Čím dál víc si pokládám otázku. Proč tam ti kluci jsou? Má to vůbec cenu? Stojí to za tu vybudovano studnu tam a tam, školu, odminovanou cestu, nemocnici.... Váží si toho vlastně ti místní? Není to kontraproduktivní podobně jako to bylo ve filmu s ošetřením popálené ručky afghánské holčičky? Má cenu život jednoho našeho nebo spojeneckého vojáka stejnou jako talibánce v turbanu s aákáčkem na rameni? Čím dál víc si myslím, že bychom jim měli nechat jejich hory, pouště, jejich způsob života a krutých vládců na který jsou zvyklí. Máme doma svých problémů dost. Alexandr Veliký, Britové, Rusové.... nikdo tam nevyhrál. Každý posléze odtáhl pryč lízat si na dlouhé roky rány. Tenhle film je přesně o tom. A nakonec ještě naše právo bude trestat člověka, který jen dělal vše co mohl aby se z toho jeho jednotka dostala celá. Baví mně jak nějaká pipina s naodulovanými vlasy v klimatizované místnosti soudu pouští zvukové a videozáznamy z místa boje, které bylo tisíce mil vzdálené a tak moc odlišné svými výbuchy, prachem a krví od jejího čistého stolu s poznámkovým blokem a laptopem. Civilní oběti jsou v každé válce. Konec konců civilisté jsou vždy hlavními oěťmi. A Taliban, ISIL, Palestinci ti všichni rádi útočí z civilních cílů právě aby pak mohli ukazovat fotky mrtvých civilistů, to když to tam někdo nazpět pořádně našije. Clausi, já také viděl zážehový plamen z Compound 6 ! * * * * * (07.05.2016)