Conte de printemps
A Tale of Springtime
VOD (1)
Obsahy(1)
Francouzský filmový režisér Eric Rohmer vytváří ze svých filmových děl uzavřené cykly. Po Morálních povídkách (1963-1972) a Komediích a příslovích (1980-1987) natočil v letech 1989-1996 Příběhy čtyř ročních období. Rohmer je výsostným autorským filmařem. Sám si píše scénáře a vytvořil si osobitý, nezaměnitelný styl, který vykrystalizoval v minimalistický způsob vyprávění o vnitřním světě jeho hrdinů a jejich vztahů s okolím.
V Jarním příběhu introvertní studentka hudby Natacha seznámí svého svobodného otce s kamarádkou, učitelkou filosofie. Tak trochu intrikaří, protože doufá, že její otec opustí svou přítelkyni a zamiluje se do Jeanne. Hodně se mluví, diskutuje o filosofii, o lásce, sexu a přátelství. Tyto nikdy nekončící diskuse jsou součástí všedního každodenního života. A nikdo z jejich aktérů netuší, jak to vlastně dopadne. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (20)
Tak tohle je přesně ten film, u kterého člověk celou dobu čeká, co se z něj vyklube. Ke konci už si vymýšlí možné scénáře, jak by mohl skončit a pak přijde závěrečná scéna, která změní vše, co si o filmu do té doby myslel. Nádherně vypointovaný příběh obyčejného setkání dvou lidí se vší všedností, překvapeními a náhodami. ()
Ach ty přítelkyně! . . . Rozkošným stvořením člověk i rád odpustí tu trošku větší trošku plkání, zvláštěpak mají-li si ty mladé sladké bytosti při všem tom švitoření navíc i pořád co říct. K tomu přidejme obrovský starý pařížský byt někdy z dob druhé půle devatenáctého století, nabitý knihami a ošuntělým >designem< , typickým pro famílie generací a generací nekonzumních vzdělanců a špetku toho nezbytného letněbytového buržoasního plenéru, muže bez ponožek coby tatínka mladší protagonistky jako katalyzátor dění a... - a máme typické prostředí a atmosféru pro milou intelektuálštinu, hodnu vstřícného a myšlenkově >naladěného< a poučeného diváka... Zvláštěpak, když herečky (i herec) jen skvěle a zcela civilně hrají, na nic si nehrají a celé je to vlastně jen taková výtečně promyšlená a zkomponovaná hra... Atmosféra houstne a... Třikrát a dost... Trojúhelník, trojice, triáda... Pohnutky, předsudky, tabu... (Vztahy...) . . . Ano, poslouchal jsem, díval se a nudil jsem se zase jednou skvěle... ;-} . . . Čtyři a půl hvězdičky tedy za film, zaokrouhleno pak v jarním rozmaru nahoru za tu rozkošnou Natašku (půvabná Florence Darel) a Shumanovy Symfonické etudy... - - - - - (Poprvé viděno 30.4.2009 na ČT2 komentář zde jako desátý - 30.4.2009) ()
Pěkné je na tom, že se to každému stane, někomu často a někomu jen párkát za život. Rovná trať se najednou změní na zakroucenou trať plnou výhybek a přejezdů (tak asi jako ze Žďáru do Nového Města). A než se zase narovná do denní rutiny, chvilku to trvá. Dá se to popsat a dá se to vyjádřit obrazem. Rohmera to táhne spíš k literatuře, ale je to režisér, a tak se musí poprat i s vizuálními představami. Detektivka "O ukradeném náhrdelníku", pohádka "¨O třech přáních", horror "O tom být sám a být s někým", trocha vášně, trocha lsti, a především snaha vyznat se sám v sobě - to je ostatně Rohmerova umělecká deviza (ze starofrancouzského "devise", heslo ve znaku urozeného muže). ()
Igor s dcerou Natašou miluje Evu, možná. Ale víc rozhodně miluje svoji dceru. Ta nenavidí Evu. Celkem banální příběh s všudypřítomnou vůní jarních květin zpracoval Rohmer jako svoje oblíbené konverzační drama. Bez z zbytečných kudrlinek bourá klišé romantických filmů a svým hrdinům vkládá do úst inteligentní dialogy nejen o životě. ()
Krásný, nenápadně, o to však mistrněji zrežírovaný snímek. V poměrně velkém množství dialogů se zajímavě potvrzujíí chraktery postav, které byly hned nazačátku načrtnuty - obvykle jimi samotnými. Celý film je zdánlivě jen epizoda ze života protagonistů, na konci jakoby vše zůstalo při starém, ovšem při pozornějším vnímání je jasné, že prožité skutečnosti a konfrontace jim mnohé daly. Místní odsudky mi přijdou směšné, řekl bych, že je to částečně díky tomu, že režisérův literární přístup není ve filmu běžný a obecně dnes není běžné dělat filmy zaměřené na postavy s veškerou nelogičností, spontánností a nahodilostí jejich jednání. Místo toho bodují komplexní děje a světy - těch se tu opravdu diváci nedočkají. ()
Reklama