Gummo

zaprvé by mě zajímalo jak to tvůrce filmu myslel (abych to mohl spravedlivě ohodnotit) jeden z nejrozporuplnějších filmů co sem viděl. Rozpačitý sem, protože pokud to má mít nějaké filosofické okamžiky jako když například ten týpek mluví že" se zkoušel zabít a sebevražda je jediná cesta ven, ven ze života.." tak pokud to bere jako sdělení tak je to průšvih jako prase ale pokud to bere jak já vidím celý ten film že to je naprosto povrchový zásek do vesničanů a do té společnosti která zažila špatný život a myslí si že ví akorát není dost chytrá aby zpracovala pořádně ty zkušenosti z života a jejich interpretace je naprosto bezduchá(což by bylo trefné) tak to měl jinak sestříhat a přehodit a přidat nějaké záběry. -oblíbený moment/záběr pro mě je třeba oběd špaget ve vaně- (05.12.2009)

Idylický zapadákov se spoustou bizarních figurek dokáže možná občas nudit, převážnou část filmu jsem se ale dokonale bavil nad jejich nicneděláním a zabíjením času. Absolutně vyniká rachitická figura Jacoba Reynoldse, obzvlášť když zdokonaluje za rytmu Madonny svoje tělo či se pečlivě stará o svou hygienu : ) Hodina a půl, kterou jsem si báječně užil a u které se tak úžasně nicnedělá, ovšem rozhodně neztrácí čas. (10.12.2011)

Tak, a Ulrich Seidl ztratil svoji hegemonii. Samozřejmě, co je v Rakousku, nesmí chybět ani v Americe. I když nejspíš nejde o vzájemnou inspiraci, ale vzájemnou zkušenost uzavřených společností s nezamčenými dveřmi. Vstoupit může tak každý, kdo na to má, tedy lépe řečeno: kdo na to nemá, nebo kdo má jen na teplo pospolitosti... O kočkách a jejich mystice jsem se zmínil někde jinde (Elfride Jelinek)... O společnostech tohoto typu, které dostaly po prvním kole koronaviru zelenou, se pobavíme později. (10.06.2020)

Nevím, co je na tomto filmu rozporuplného, myslím si, že zde není co řešit. Gummo je něco mezi absolutním kýčem a rádoby progresivním kýčem. Takže zde je možná jediný rozpor. Film se snaží být hodně drsný a používá k tomu scény, které jsou dost nechutné, ale narozdíl od jiných podobných filmů, tyto snahy vychází zcela naprázdno a co je ještě horší jsou vyloženě trapné. (10.04.2005)

Harmony Korine vás nechá prožít vzpomínku, kterou jste neměli. Gummo naplňuje umělecké úsilí o zachycení momentu v čase, pohybu, emoce apod., především proto, že jde o improvizační hru, jejímž cílem je míchat (pravdu a lež, hudbu všech druhů, obrazové formáty, nebo např. střihové a zvukové postupy). Nesnaží se sdělovat, mluvit, popisovat, zhodnocovat a právě tím řekne mnohem víc. Není to svět zamčený do krabice, ale prostě nápodoba světa ponechaného v celé šíři a zároveň jasné ztělesnění filmového média. U většiny filmů se můžeme ptát: o čem to je, co tím autor chtěl říct? V případě Gummo se ptáme: kam se podíváme, co nám Harmony Korine ukáže? (04.09.2016)