Réžia:
Amir EscandariScenár:
Amir EscandariKamera:
Peter FlinckenbergHudba:
Michel WenzerHrajú:
Artur Żmijewski, Djan Ivson Silva, Ricardo Rodrigo de Lima Luís, William Pereira da Silva, Edmilson Vitor dos Santos Barbosa, Sérgio Miguel Franco (viac)Obsahy(1)
Nechávají po sobě stopy po celém dvacetimilionovém městě, být odmítnuti společností je pro ně největší odměnou. Řeč je o pixadores – sprejerech z ulice, kteří se věnují streetartovému graffiti. Djan, William, Ricardo a Biscoito milují adrenalin a zanechávají revoluční vzkazy na těch nejnepřístupnějších místech brazilského São Paula. Pozvání na Berlínské bienále výtvarného umění je pro ně zadostiučiněním i výzvou. I tam ale narazí. Nechtějí být totiž pouze atrakcí, podstatou jejich vyjádření je vzpoura proti jakékoliv autoritě. S výtvarným stylem skupiny koresponduje převážně černobílý obraz a dynamický vizuální styl dokumentu plného překvapivých zvratů. (Jeden svět)
(viac)Recenzie (3)
Vizuálně velmi pěkný dokument, jehož černobílé ladění souzní jak s barvou grafity, tak i s noční hodinou, ve které Pixadores svá díla tvoří. Vytváří se tak napínavá, ale i stísněná atmosféra okrajů velkoměsta a všudypřítomného nebezpečí v podobě policejních hlídek. Dokument dává nahlédnout i do osobního a rodinného zázemí jednotlivých členů skupiny Pixadores, jejichž revoluce uměním získává poněkud dvojznačné vyznění, v okamžiku, kdy se ukazuje, že jim jde o vzpouru, kvůli vzpouře samé. 4 hvězdy především za vizuál. ()
Writeři :D Ale byli vtipní. ()
Nevím, jaká je v Sao Paolu politická situace, abych se mohla vžít do party mladých sprejerů, kteří se snaží zviditelnit nápisy na těžko přístupných výškových budovách. Zpočátku je litujete a obdivujete z pohodlí kino sedadel, ale pak vám postupně dochází, že i když skutečně mají těžký život na okraji společnosti, tak se nesnaží se z něho dostat a poukázat na chyby v systému, ale pouze ukázát na sebe, na svou schopnost dlouhodobě unikat policii a smrti se vzletnými myšlenkami a uslzenými proslovy ke své rodině. Jakmile se ale dostanou ze své džungle do evropské metropole, kde mají možnost obhájit své umění a prosadit se na poli nezávislé grafiti scény, zmaří svou šanci jako skutečné opice, kterými se sami necítí být. Monochromatické snímání je zvoleno vhodně, abychom se soustředili právě na osobní zpovědi a grafiti, a ne na všudypřítomnou chudobu, která by změnila celé vyznění filmu. Pro mně rozhodně silný a poučný zážitek. ()