Hipsteři (E11)

Slovo hipster je převzato z ištvánského no swagos, což znamená člověk bez vkusu. A přesně o tomto nás celý díl Kmenů vytrvale přesvědčuje. Nejvíc mě v dokumentu dojala slečna vypadající jak bývalý člen Kelly Family přeoperovaný na koně, která v sekáči dravě sjížděla novou jarní kolekci značkových Bucci šusťákovek a vyblitých větrovek, kterou by s nosem vztyčeným k pilíři mostu silně zapohrdal i každý slušný bezdomovec a se slovy jebu na to, mám nějakou soudnost by se raději oblékl do odpadkového koše z dámských toalet. Ale naše hipsterka ne, ta teda ne ne ne, ta na sebe hodí kdejakou prochcanou deku a borec místo toho, aby ji umlátil lopatou a zametl někam do škarpy, aby ji auta zbytečně nerozmazávaly po silnici, tak jí ten moderní vzhled průměrného narkomana z osmdesátek ještě pochválí, hodí na sebe vytahanou pláštěnku a jdou spolu hipsteřit do ulic. Hipsteři nedokáží definovat sami sebe, což já zvládnu - retročuráci -, ale zase umějí naprosto s přehledem definovat proměnlivé, mnohotvárné a silně nekonzistentní označení mainstream, kterému se chtějí mermomocí vyhnout, protože kdo ne, že. Vyhneme se ovčímu syndromu tím, že založíme vlastní skupinu ovcí. Proto taky hipsteři rádi objevují umění tam, kde po umění není ani stopy. Skvělým příkladem toho budiž ta transparentně obrýlená kravka, která bude užasle obdivovat uměleckou instalaci květníků pohozených na zemi, přičemž bude paralelně koketovat s myšlenkou, že ty květináče tam někdo možná odsunul jen proto, že potřeboval zamést chodbu. Není tedy divu, že žijeme v době, kdy je možno vydražit červené plátno s hovnem uprostřed za několik milionů, protože to je umění, vole, říkají to hipsteři, idioti a hipsteři idioti. To pak stačí, abyste se v noci vrátili namrdaní z knajpy a omylem si vysypali na podlahu odpadkový koš. To by hned přiletěl první retročurák a okamžitě viděl ten náhlý příval uměleckého cítění. Nalevo mozaikové aranžmá z kombinace vylitého jogurtu a kečupu, které by značilo svobodu a nezávislost, uprostřed pitoreskní kompozice čtyř plesnivých párků, to je jasná důvěra, vpravo zmačkaný obal od instantních těstovin z Tesca, to máme silnou osobnost a celé zátiší by perfektně doladila nedojedená Majka v pozadí. Dejme tomu honosnou nálepku Le Houmeles ze Strahovských kopců a on si to nějakej retard za deset litrů zamete. Fakt mi to celý chvílemi přišlo jak promyšlený virál na Bohnice. A kdyby chtěl někdo zas pindat, že opět hodnotím svůj vztah k dané subkultuře a nikoliv pojetí dokumentu, tak musím podotknout, že tentokrát se forma nesla ruku v ruce s obsahem, protože než sledovat zpomalený záběry nějakýho blbečka, jak žere čínskou polívku, tak si radši pustím v nekonečné smyčce slow motion Haliny, jak mi na monitor eroticky natřásá svojí vitální zmutovanou celulitidou. (24.05.2015)

Tak já jsem se nad tím prudce zamyslela a nakonec jsem dospěla k názoru, že to je vina režiséra, že si zvolil takové lidi a situace, že to vypadá, že smyslem života hipstera je sehnat supr svetr. Získala jsem takový dojem, že se někteří autoři jiných dílů snaží zprostředkovat, jak se cítí dejme tomu skin, když tančí na koncertě. Tady vidím jenom snahu zachytit, jak vypadá hipster. Tečka. - Dodatek: Kam jsme se to dostali, když hodnotnější vhled do hipsterské subkultury přinese i díl Ano, šéfe! o restauraci Plevel. (22.05.2015)

Dyť to je furt tak nějak aktuální. Oldskůlovej svetr, brejle z transparentního materiálu, vietnamská nudlová polévka. Kup si svou revoltu. Za dvacku. Udělat ze sebe něco normálního, co třeba nejsi. Programově se oblíkat tak, abys na sebe neupozorňoval a nevyjadřoval tím žádný názor. Dokument o lidech, kteří se našli v tom, že se neustále hledají, protože nechtějí být mejnstrým. Ale není už "nebýt mejnstrým" taky mejnstrým? Velmi podnětný a velmi vtipný (jen těžko říct, nakolik záměrně) díl, který svou neschopností najít a udržet směr vypovídá o hipsterech možná víc, než bylo záměrem. (27.05.2015)

tady zase každý kokuň hodnotí subkulturu, namísto kvalit dokumentu, s takovou by tady měli bejt všechny válečné dokumenty v odporně nulových číslech. S jednou z nejméně vhodných skupin si režisér poradil přímo skvěle, protože popsat jedince, kteří si zakládají na tom, že se nedají dost dobře popsat , je docela oříšek (alternativa navždy. I kdyby to znamenalo ušít si kalhoty z listů ředkve!). Navíc se povedlo najít jedince jak sympatické a normální, tak mimózně odporné čemukoliv s iq vyšším, než-li má geodetická gumová kachnička a nebývale pózerské (osoba ženského pohlaví, co spekuluje, zda těch pár kytek u vchodu výstavní plochy je záměrná instalace, přestože je to jen... Pár kytek). (25.05.2015)

Ide o to, že o hipsterine a hipsteroch sa dozvedáme od náhodných hipsterov z ulice, vybratých pre tento program. Na jednu stranu je to autentické, na druhú sa toho vlastne veľa nedozvieme. Občas zaznie zaujímavý postreh ako že nikto nie je hipster, že z každej subkultúry sa stáva bezmyšlienkovitý mainstream, že každý by mal byť sám sebou atď. O nejakej histórii alebo hlbšej sociologickej sonde tento krátky dokument nie je. A ťažko mu to aj vyčítať. Ja som mal hipsterov za ľudí, ktorí urobili z kníh dekoračný dizajnérsky prvok. Čo je svojim spôsobom dosť smutné. Názor som nezmenil, len som ho rozšíril o poznanie, že hipsteri sú ešte aj urbánne deti kvetín. (23.05.2015)