MY 2

Hrůza. Proboha, to je za trest, i když nemáte absolutně žádné očekávání. Utrpení téměř od začátku až do hořkého konce. Řekněme, že námět by nebyl špatný. Řekněme, že při nějaké zvláště podivné konstelaci by se mohlo stát, že zákaznice zavolá uprostřed noci svému kadeřníkovi, on to nejen zvedne, ale ještě jí dovolí, aby u něj přespala. Tato situace by ještě mohlo být reálná, protože zákaznice je velice rozrušená, a po roztržce s manželem i pohmožděná. Mohlo by se i stát, že mezi touto dvojicí vznikne nějaké přátelské pouto. Ale způsob, jakým je to v tomto filmu prezentováno, selhává, protože všechny tyto situace nejsou podány uvěřitelně. Dialogy by ještě nebyly TAK zlé, ale filmu asi chyběl funkční dramaturg, protože když už replika není zcela stupidní, tak ji zabije intonace či celkový přednes. Plodková hrát neumí, ale na její obhajobu, tak de*ilní a blbě napsanou postavu by asi zahrál dobře málokdo (99% jejích počinů je nepochopitelných - nejvíc asi vyčítání kadeřníkovi-kamarádovi, že střídá partnery, na což jí on musí dennodenně připomínat, že je u něj pouze na návštěvě...). Steinmasslová se snaží, ale role stereotypně myslící snobky jí nesedne, takže nic. Sobota trapně přicmrndává svým obvyklým způsobem. Na druhou stranu se oba zúčastnili nejlepší scény z filmu, lépe řečeno jediné vtipné scény - bitky u kadeřníka v obýváku. A dostáváme se k vrcholu - masturbační scéna! Masturbační scéna bohužel není vtipná, jak bych bývala očekávala. Bohužel se divák (já) až stydí (a nejde o masturbaci, ale o tu scénu) a strká hlavu do písku, nebo pod peřinu. Obsahově je film PLNÝ stereotypů, které bych očekávala ve filmu z rozpětí let '86 - '94, a ne o dvacet let později. Jak jsem psala na začátku, a nevím přesně, kolikrát jsem to nahlas zvolala při sledování: za trest! Jako poslední věc zmíním naprosto otřesný hudební doprovod - zas ty sladkobolné ušeptané melodie s bezpohlavními vokály. Hrůza. (09.12.2015)

Rozcuchanou duši může dobře učesat jen mistr profesionál, dámský kadeřník - přítel váš. Záležitost srdce mezi námi, mezi řádky. Celý svět utíká, ale jedinec náhle zastaven, zaskočen, omráčen přívalem citů a potřeb svého já. Nitro, v němž slunné i deštivé kapitoly své místo mají. Nitro - blyštivé sklíčko v matném obalu. My dva - vypůjčené talismany. Hledači štěstí, hledači zapomenutých klíčů, pošimráni vidinou závratných barev a vůní. Fontána života stále šumí, tak šupem do ní. (30.11.2015)

Tak tenhle počin jde naprosto mimo mě. Totálně debilní zápletka, kde se všechny postavy chovají opravdu nelogicky a nestydím se říci, že naprosto debilně. Jana Plodková hraje nesympatickou krávu, Ondřej Nosálek nějakého rádoby gaye a celkově všechno je prostě špatně. Až do konce jsem kroutil hlavou nad tím, co všechno scénáristi dokázali vymyslet. Za mě rozhodně obrovské NE. Lobotomie na které se podílelo až příliš talentovaných lidí. (21.03.2017)

Ona ho miluje. On ji podvádí. Ona je nešťastná. On ji dál podvádí. Jak z toho ven? Slobodanka Radun sice není Alice Nellis, což na druhou stranu nemusí nutně znamenat handicap, naopak scénář se i přes nemnohá tvůrčí klopýtnutí s úspěchem vyrovnává s některými kontroverzními událostmi a je na něm znát jistá uvolněnost, pro současnou českou tvorbu spíše výjimečná. Zatímco Plodková i Vyorálek hrají své postavy spíše ledabyle, téměř bez špetky fantazie, v případě charismatického Ondřeje Nosálka v roli nespoutaného homosexuálního frizéra Tonyho je to herecký výkon hodný ocenění. Na lékarnických vahách přesně odvážený humor, který se v několika okamžicích mísí s pocity zoufalství a zklamání, rozhodně není lascivním komerčním zbožím, nabízeným druhdy v jiných filmech obdobné provenience, a lze tedy jedině s povděkem kvitovat jakkoli neobvyklou snahu o film s provokativním příběhem. Je to vstřícný krok k pochopení složitých mezilidských vztahů, v nichž opravdové přátelství, jak se zdá, znamená mnohem víc, než si myslíme. (24.11.2014)

Ústředním duem jsou Ondřej Nosálek, o kterém jsem nikdy neslyšel, a Jana Plodková, o které jsem slyšel, ale nic jsem s ni neviděl. A právě s představitelkou hlavní role jsem měl docela problém, protože občas hodně divně zní (nevím, jestli to jsou postsynchrony) a občas hodně šustí papírem. Dost mě zaskočilo, že je v jedné scéně vidět mikrofon, k tomu to má takové ty klasické dětské nemoci jako, že on mluví do plných dvěří, ale ona sedí za prosklenými. Největší problém ale je, že jakkoli se na některé scény dobře dívá a jiné jsou zase vtipné a zábavné, tak mě ale prostě vůbec nezajímá, jakým směrem se bude ubírat život třicetileté grafičky (to, že je grafička, jsem se dozvěděl až z obsahu na webu produkční společnosti). Postava matky, kterou hraje Milena Steinmasslová, je ovšem skvostná a Luděk Sobota jí také zdatně sekunduje. (20.11.2014)