Motocyklové denníky

Velmi zajímavý a nadprůměrný film, latinskoamerická road-movie, adaptace slavných deníků Ernesto Che Guevary, tedy autobiografie jedné z ikon 20. století, jehož tvář zdobí mnohou hruď evropského adolescenta, ale o jehož životě toho tady v Evropě zrovna příliš mnoho nevíme... I přes své nesporné levicové zaměření a akcent kladený na špatnou sociální situaci dělnických a rolnických vrstev v jižní Americe jde o film zdařilý, jeho slabina je pouze v tom, že je určen pro poučeného a vyhraněného diváka, tedy že mainstremové publikum asi jen těžko osloví. A to je při režijních a hereckých kvalitách a hlavně celkovém vyznění tohohle snímku škoda... (27.01.2007)

Sympatický herec hral Ernesta, navyše ako cestopis to spĺňa moje požiadavky na také reálne zobrazenie Latinskej Ameriky minulosti a je v tom aj dávka umeleckosti. Myslím, že ohľadom sociálnych otázok je to vysoko citlivé a rozumne urobené. To, že má niekto problém s jeho konaním v budúcnosti, to sem nepatrí, lebo aj ja by som mal výhrady, no to, čo bolo tu, s tým sa dá skôr súhlasiť. Veľmi sympatické, svojské, možno zopár nadávok by som z toho ubral, ale tak zas to nie je nejak idealistické si myslím. No a ten záver ma v dobrom dostal, lebo kubánske lekárstvo je známe vo svete skôr v dobrom. (11.04.2014)

Předloha, stejnojmenná knížka, patří u nás doma k pokladům. Ze zápisků mladého Ernesta Guevary vyzařuje empatie, vnímavost, cit pro atmosféru místa a nadání hodit to papír způsobem, který vyvolá pocit, jakoby tam čtenář přímo byl. Film se celkem drží předlohy, ale přijde mi, že její potenciál nenaplnil tak, jak jsem si to představovala. I když Guevaru to asi vystihuje dobře, a jeho důvody, proč v se po návratu z této cesty stal, kým se stal, jsou z filmu patrné. Jen přes přitažlivost námětu necítím chuť kouknout se na to znovu. (14.02.2019)

Film, ktorý svojou "obyčajnosťou" mnohých sklame. Roadmovie o dvoch chlapíkoch, ktorý behajú po Peru, Venezuele atď. Jeden z nich je Che Guevara, ale to nič nemení na fakte, že ide o okážku ťažkého života (ale divákov to meno určite pritiahne). Mal som pocit, že filmu by miestami prospelo, keby to bol dokument o živote ľudí, ale to by sme zase prišli o skvelú Guevarovu astmu v podaní García Barnala... (28.05.2006)

Motocyklové deníky Waltera Sallese se hodně podobají novějšímu snímku Sofie Coppola - Marie Antoinetta. Oba filmy se zpočátku tváří jako životopisná dramata, aby se ale nakonec proměnily v pocitovou studii, jejíž hlavním kritériem není zobrazení života oné osobnosti, ale zprostředkování jejich pocitů. S Marií Antoinettou jsme sdíleli její odcizení, osamělost a nudu na cizím zámku, který by pro ní měl být novým domovem. Hlavními aktéry deníků jsou Ernesto Che Guevara a Alberto Granada, kteří se rozhodnou splnit si svůj sen a na staré motorce se vydají na cestu napříč Latinskou Amerikou. Jakkoliv je Ernesto Che Guevara velkou osobností, což samozřejmě svádí k jejímu podrobnému pitvání, film se jím vůbec nezabývá jako "člověkem s historií a z historie" neboli člověkem, jehož celý život je hodný vyprávění a místo toho se zaměřil na jednu jedinou etapu jeho života, na jednu dlouhou cestu...jednu z mnoha. Che-řečník a revolucionář je v tomto filmu téměř umlčen a místo něho mluví Che-poeta a romantik. Já osobně tento odklon od politických témat vítám (politikaření se samozřejmě dočkáme, ale nikoliv v takové míře, jak by se od filmu o Che Guevarovi čekalo). Ony Motocyklové vlastně ani nejsou životopisným filmem, nazval bych je spíše cestopisem, takovou exkursí po Latinské Americe, přičemž jedním z cestovatelů je čirou náhodou jeden z nejznámějších revolucionářů. Díky tomu, že se film zaměřuje více na Guevarovo nitro než na jeho činy a historickou pozici, působí tento nadšený mladík o to lidštěji, než kdyby byl zobrazen jako politická ikona. Názory nevymizely, jen nám jsou zprostředkovány prostřednictvím hrdinových počitků, místo toho, aby nám byly jednoduše vykládány. A co je ještě obdivuhodnější, hrdinovo čití bylo při promítání přenášeno i na mě a i já jsem zatoužil po nějaké té cestě plné poznání a přirozené krásy. A když už jsme u té krásy, nemohu se nezmínit o skvělé kameře. Všechny ty krásné scenérie jistě sváděly ke kýčovitým obrázkům, ale tvůrci se nenechali zlákat prostými cukrátky a místo toho nasnímali všechny ty roztodivné krajiny mnohem osobitěji a ne tak, jak je vídáme na billboardech. Celé to prostě působí značně osobitě, čemuž napomáhá i fakt, že se nedočkáme žádných leteckých nadhledů, ale téměř vše je snímáno v úrovní očí postav. Největší vizuální lahůdka mi ale byla naservírována na konci filmu, kde nám jsou promítány jakési "živé portréty" - černobílé momentky, kdy různé postavy pózují, tak jak to známe z cestopisných fotografií, akorát že tady čas nezamrzl na papíře, ale prostřednictvím filmového pásu stále plyne. Úžasné. Další, čím mě deníky potěšily, byl všudypřítomný humor, který osvěžil spoustu scén. Věřte tomu nebo ne, ale Guevara i Granado byli zábavní vtipálci, se kterými bych se klidně vydal na nějakou tu cestu...protože tahle cesta byla skvělá. 90% (06.08.2008)