Motocyklové denníky

Z toho jak se Motocyklové deníky stále dokola promítají na filmových festivalech a jednu - dlouhou - dobu byly v Aeru na každotýdenním repertoáru (možná je ještě dávají), jsem nabyla velkých očekávání, že jde o vyjímečný film. Motocyklové deníky chtěly zobrazit, jak studentík medicíny Ernesto, na cestě po Jižní Americe dospěl a zoufalá ekonomická situace v jaké se jeho země potácela, z něj udělala jednoho z nejslavnějších revolucionářů 20.století. Bohužel, sem ve filmu nenašla jedinou velkou a silnou událost, proč zrovna tohle, měl být impuls pro jeho budoucí "kariéru". Film mi tak akorát ukázal cestu dvou mladíků panenskou přírodou a městy v Jižní Americe. Tak trochu promarněná šance, natočit víc než průměrný film, myšlenka by byla, škoda. Ale navnadilo mě to se jet do Jižní Ameriky podívat. (29.01.2009)

Přiznám se, že pro Che Guevaru v jeho mladých letech mám slabost. Nechci tvrdit, že mě jeho "Motocyklové deníky" oslnily a změnily můj pohled na svět, to určitě ne, ale rozhodně můžu mluvit o tom, že jsem alespoň trochu pochopil, co Ernesta vedlo k tomu, že se stal tím, kým se stal. Pokud přistoupíte k "Motocyklovým deníkům" nezaujatě a nebudete se na Ernesta dívat jako toho šíleného revolucionáře, co si myslel, že spasí celou Jižní Ameriku a možná i Afriku, zjistíte, že se jednalo o mladého muže, který měl ideály a ty ideály během jedné cesty vzaly za své. Ernesto se se svým přítelem Albertem Granadem, který ho o mnoho let přežil, vydal na cestu po Jižní Americe, kdy chtěli poznat všechny kouty a všechny různé podnebné podmínky. Jejich cesta rozhodně nebyla jednoduchá, kromě trochu komických situací, kdy je zrazovala jejich motorka a oni končili v příkopě nebo podření na cestě, se dostávali i do větších trablů, protože se často projevovalo Ernestovo astma. Povětrnostní podmínky jim také vždy nepřály a sem tam se setkali i s nepřátelstvím v podobě lidí. Ale právě lidé je většinou překvapili. Hlavně chudí lidé. Ernesto, chlapec z bohaté rodiny sledoval, jak chudí lidé žijí, jaké podmínky musí trpět, podmínky, o kterých se jemu ani trochu nezdálo. Tyto zkušenosti nakonec vedly k tomu, že se stal tím, čím se stal. Uvědomoval si, jak je život pro některé vrstvy nespravedlivý a měl pocit, že jedině revolucí, jedině výraznou změnou a nastolením nového režimu je možné docílit lepšího stavu pro všechny. Nepodařilo se mu to ani jednou a nakonec se sám stal nenáviděným člověkem, který byl raději popraven. "Motocyklové deníky" nejsou ani trochu propagandistickým filmem, stejně jako se nejedná o film, který chce Che Guevaru omlouvat. Ernesto byl v době své cesty příliš mladý a příliš jiný než jeho budoucí já. Když prožil cestu, během níž "Motocyklové deníky" psal, byl jiným člověkem. Myšlenky na změny se v něm již rodily, ale vykrystalizované neexistovaly. "Motocyklové deníky" jako film jsou tak věrným přepisem cest, které vedly ke zrození člověka, který je i v současnosti ikonický. Mladé generaci, která ho odsuzuje, doporučuji přečíst si jeho knihu, podívat se na film, a pak až nadávat na to, jaká to byla zrůda. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2012/12/motocyklove-deniky-proposition-v-zajeti.html (02.03.2013)

První hodinu jsem se velmi příjemně bavil, film svižně ubíhal, hodněkrát mě rozesmál - byla to oslava mládí a cestování. Pak ovšem přicházejí sociálně-kritické pasáže, podávané tak tupě, že jsem se místy musel smát. Závěr mi původně sympatický snímek skoro znechutil docela. Ale co taky čekat od filmu ze života budoucího revolucionáře, že ano? (25.09.2005)

Motocyklové deníky Waltera Sallese se hodně podobají novějšímu snímku Sofie Coppola - Marie Antoinetta. Oba filmy se zpočátku tváří jako životopisná dramata, aby se ale nakonec proměnily v pocitovou studii, jejíž hlavním kritériem není zobrazení života oné osobnosti, ale zprostředkování jejich pocitů. S Marií Antoinettou jsme sdíleli její odcizení, osamělost a nudu na cizím zámku, který by pro ní měl být novým domovem. Hlavními aktéry deníků jsou Ernesto Che Guevara a Alberto Granada, kteří se rozhodnou splnit si svůj sen a na staré motorce se vydají na cestu napříč Latinskou Amerikou. Jakkoliv je Ernesto Che Guevara velkou osobností, což samozřejmě svádí k jejímu podrobnému pitvání, film se jím vůbec nezabývá jako "člověkem s historií a z historie" neboli člověkem, jehož celý život je hodný vyprávění a místo toho se zaměřil na jednu jedinou etapu jeho života, na jednu dlouhou cestu...jednu z mnoha. Che-řečník a revolucionář je v tomto filmu téměř umlčen a místo něho mluví Che-poeta a romantik. Já osobně tento odklon od politických témat vítám (politikaření se samozřejmě dočkáme, ale nikoliv v takové míře, jak by se od filmu o Che Guevarovi čekalo). Ony Motocyklové vlastně ani nejsou životopisným filmem, nazval bych je spíše cestopisem, takovou exkursí po Latinské Americe, přičemž jedním z cestovatelů je čirou náhodou jeden z nejznámějších revolucionářů. Díky tomu, že se film zaměřuje více na Guevarovo nitro než na jeho činy a historickou pozici, působí tento nadšený mladík o to lidštěji, než kdyby byl zobrazen jako politická ikona. Názory nevymizely, jen nám jsou zprostředkovány prostřednictvím hrdinových počitků, místo toho, aby nám byly jednoduše vykládány. A co je ještě obdivuhodnější, hrdinovo čití bylo při promítání přenášeno i na mě a i já jsem zatoužil po nějaké té cestě plné poznání a přirozené krásy. A když už jsme u té krásy, nemohu se nezmínit o skvělé kameře. Všechny ty krásné scenérie jistě sváděly ke kýčovitým obrázkům, ale tvůrci se nenechali zlákat prostými cukrátky a místo toho nasnímali všechny ty roztodivné krajiny mnohem osobitěji a ne tak, jak je vídáme na billboardech. Celé to prostě působí značně osobitě, čemuž napomáhá i fakt, že se nedočkáme žádných leteckých nadhledů, ale téměř vše je snímáno v úrovní očí postav. Největší vizuální lahůdka mi ale byla naservírována na konci filmu, kde nám jsou promítány jakési "živé portréty" - černobílé momentky, kdy různé postavy pózují, tak jak to známe z cestopisných fotografií, akorát že tady čas nezamrzl na papíře, ale prostřednictvím filmového pásu stále plyne. Úžasné. Další, čím mě deníky potěšily, byl všudypřítomný humor, který osvěžil spoustu scén. Věřte tomu nebo ne, ale Guevara i Granado byli zábavní vtipálci, se kterými bych se klidně vydal na nějakou tu cestu...protože tahle cesta byla skvělá. 90% (06.08.2008)

Kluci vyjeli na výlet napříč Jižní Amerikou a já si regulérně myslel, že to je banda amatérů, kteří jsou rádi, že se před pěti minutami naučili nastartovat motorku. To mi následně dokázali hned několikrát, když se rozsekali snad na každý cestě, na kterou najeli. Něco má ale tahle road movie přeci jen do sebe. Minimálně udělá pěknou reklamu celé Jižní Americe. Po shlédnutí jsem měl vysloveně chuť sbalit krosnu, vyrazit do Peru a prožít kus hezkých chvil. Nakonec jsem si ale uvědomil, že to tak jednoduché nebude a tak mi zůstala akorát tak vzpomínka na tento docela pěkný film. To, že politiku řeší minimálně, je bonus navíc. (20.02.2018)