Paříž patří nám

Bojovat proti fašismu ve Španělsku je těžké, ale bojovat proti celosvětovému amorfnímu fašismu beze jména a bez hranic je ještě těžší. Není se pak co divit, když v paranoidní a bezútěšné bitvě se vzduchoprázdnem začínají lidé páchat (sebe)vraždy. Proti zdánlivě neexistujícímu nepříteli je totiž potřeba o to víc vnitřní síly, houževnatosti a vnitřní rozhodnosti, kterou ne každý může unést. Zkouška totiž může přijít brzy, třeba už jen při nacvičování neperspektivní Shakespearovy hry. Kdo zvítězí? Snaha udělat hru podle vlastního přesvědčení, byť divácky a masově možná málo stravitelného a ekonomicky nerentabilního, nebo podlehnutí diktátu vnějších sil? Možná že ty jsou tím nepřítelem, kterého se celou dobu snažíme spatřit. (A nebo taky ne, kdo ví co chtěl Rivette říci...) (27.03.2013)

No, kdyby Paříž patří nám přišla před Truffautem a Godardem, tak si myslím, že by z ní byla kultovní záležitost podobně jako U konce s dechem... Skutečně je to totiž takový dost specifický zástupce francouzské nové vlny, který v sobě má skrytý potenciál být jeho základním kamenem. Tím se sice stal, ale jen částečně - a těžko říct, jestli je to dobře nebo ne. Zatímco celosvětovou slávu U konce s dechem moc nechápu, tady moc nevím, nakolik bych ji Rivettovi přál. Tenhle film je totiž dost zvláštní - dost mysteriózní, plný neustálých konspirací a těžký na jakýkoli rozbor, protože natočený a zahraný je naprosto skvěle, pár zajímavých dialogů se v něm taky najde a atmosféru má místy dost slušnou, ale zároveň to nikam moc nevede a fakt těžko říct, co tím chtěl Rivette říct (jestli vůbec chtěl). Zdejší zajímavost k pochopení režisérova záměru sice značně pomůže, ale ten film není tak fascinující na to, abych se dokázal "smířit" jen s touhle myšlenkou. Ono umět podat složitost světa není jen tak a ne každý to umí - a tady se to podle mě moc nepovedlo. Navíc i ta stopáž mi přijde přestřelená. Ale po filmařské stránce je to opravdu slušné a nemalý počet scén se mi zde opravdu líbil, mysteriózní to taky opravdu bylo, takže úplně zklamaný nejsem. 3* (20.05.2022)

Paříž nám patří splňuje tři znaky, o kterých se prý říká, že spojují Rivettovu tvorbu, naprosto dokonale. Je zde ženská hlavní hrdinka, pátrání i divadlo. A přesto je neobyčejný v tom, že byl natočen podle klasického scénáře. Není tak inovativní v technice natáčení jako třeba U konce s dechem. Již zde se projevuje zaujetí vyprávění. Je to ten typ filmu, kvůli kterému nepřestávám sledovat další - z každičkého záběru čiší nadšení a šílená láska k filmu a k filmování. To se projevilo i tím, že se natáčení s vypůjčeným vybavením navzdory finančním potížím po dvou letech přece jen dokončilo. Popisek mysteriózní sem sedí jako k žádnému jinému filmu, Rivette mate jako o závod. Může to být vlastně alegorie na studenou válku. Žádná válka se nekoná, žádné opravdové celosvětové spiknutí neexistuje, a přesto to na životu odnese docela dost lidí. Dále to může být vysvětlení toho, co Rivetta na filmu zajímá a co ho možná trápí na tvorbě fikce. Ten, kdo ji tvoří, nese odpovědnost za důsledky této fikce. Paranoidní představa o všeobecném spiknutí, kterou šířil Philip Kaufman, měla za důsledek několik zločinů a neštěstí. Rivette se této odpovědnosti ve svých pozdějších filmech zbavuje tím, že nechává fikci tvořit mnoha lidmi, ta se pak stává tak neprůhledná, že již žádné nebezpečí nehrozí. (09.07.2008)

První Rivettův celovečerák není moc podobný těm, které jsem od něj dosud viděl. Už tady se pravda objevují motivy pro Rivetta typické (herci zkoušející divadelní hru, ženská hlavní hrdinka, záhada), ale zbytek je úplně odlišný. Rivette se v mnou dosud viděných filmech snaží potlačit autora: natočený materiál příliš neupravuje (dlouhé záběry ve kterých jsou postavy vidět skoro celé), nechává "zmizet" vypravěče a dává divákovi film volně k dispozici. V Paříž patří nám je ale ještě pod vlivem auteurismu a snaží se film (a diváka) "ovládat". Existenciální krizi mladých lidí zobrazuje pomocí avantgardních prostředků, ale Godard nebo Resnais to udělali dřív a líp. Pro mě zklamání. (28.07.2008)

Tohle je přesně film, po jehož skončení a poté, co jsem na chvíli zůstal v němém úžasu, mi ještě víc došlo, jak byl snad po celou dobu E X C E L E N T N Í. Přitom dlouhou dobu jakobych neměl úplně jasno, co přesně sleduji, jen jsem postupně dostával stále zajímavější mozaiku vztahů, setkání, scén a postav, které dohromady (přímo nebo nepřímo) pojí pravidelná zkouška jedné divadelní hry. Samotného mě překvapilo, že jsem se u bezmála dvou a půl hodin filmu nové vlny vůbec nenudil (až jsem víckrát čekal, že už to brzy přijde a nic... :o)), ale nejenže pan režisér má snad všechny scény perfektně natočené, nasmímané a sehrané, přestože většinou (alespoň pro mě) méně známými herci, ale pravidelně pro udržení pozornosti dávkuje kus zneklidnění pomocí různých konspirací, zmínek o záhadné sebevraždě, pozvolna gradovanými konflikty, které ve mě vždycky vyvolaly napětí a tušení, že se tady začne něco velkého dít a že právě proto mi NESMÍ NIC důležitého UNIKNOUT! Podobě zajímavou hru s divákem s pozdním překlopením filmu do jiného žánru si v různém provedení vyzkoušelo před tím i poté určitě mnoho režisérů (byť asi málokdo tak originálně „matoucím“ způsobem jako Jacques Rivette), většina takových filmů mě dnes už tolik nepřekvapí a často mě v nich ty dlouhé rozjezdy plné vztahových propletenců, než přijde zločin nebo smrt, moc neberou. Ale Rivettovo autorské černobílé kino mě fascinovalo a stejně jako u některých dalších filmů francouzské nové vlny (např. Banda pro sebe) si mě získala i ta civilně uvolněná atmosféra „zlatých šedesátých“ ve společnosti mladých lidí s jejich touhy a sny... posléze pro některých z nich tedy i s tragickým zakončením. Originální a hodně zdařilé. [95%] (06.01.2023)