Obsahy(1)
Mladý malíř Nicolas se svou přítelkyní přichází na návštěvu ke stárnoucímu kolegovi Frenhoferovi (skvělý Michel Piccoli), kterého Nicolas obdivuje. Ten je se svojí ženou Liz přivítá a ukáže jim své práce. Během hovoru se zmíní o kdysi započatém obrazu "Krásná hašteřilka", ke kterému ho inspiroval příběh o skutečné kurtizáně s touto přezdívkou. Ukáže se, že tento obraz maloval kdysi před lety podle své tehdejší modelky - nyní už manželky Liz. Z nějakého podivného důvodu jej ale nedokončil a dnes už vlastně delší dobu ani nic nového nemaluje. Nicolas jej přesvědčí, aby se o dokončení znovu pokusil a domluví se spolu, že mu jeho přítelkyně Marianne bude stát modelkou. Začíná boj téměř na život a na smrt...boj s bílou plochou hmotou. Boj o přežití - kdo s koho. Boj bolestný, zranitelný a nelidský i nadlidský. Sledujeme vznik díla, pomalu, téměř skutečnou rychlostí, se všemi otazníky, pochybnostmi i nadějemi. A M. Piccoli tady většinu příběhu bojuje sám se sebou - hádá se sám se sebou samým, jestli se má vůbec do toho dalšího, pošetilého, a vlastně už jednou započatého boje vracet, nebo na to všechno raději rezignovat a žít si dál v klidu bez emocí, bez boje. Stejně tak ovšem vede zárověň boj i s krásnou ženou, kterou maluje - tedy novou Haštěřilkou a zároveň se ženou svojí - tedy Hašteřilkou původní. Ano - tedy boj na všech frontách... Tento film je tedy vlastně spíš o dilematu, jestli umění vůbec dělat...a nebo nedělat. Je to na každém z nás... a v nás. (LEATHERFAC)
(viac)Zaujímavosti (8)
- Existují dvě verze filmu, tato čtyřhodinová byla představena v roce 1991 v Cannes. V roce 1993 připravil režisér druhou verzi, která trvá jen 2:05 hodiny. (Snorlax)
- V roce 1992 byl snímek pětkrát nominován na Césara: nejlepší herec, nejlepší herečka, herečka ve vedlejší roli, nejlepší režie a kamera. Ani jednu nominaci neproměnil. (Snorlax)
- Film získal Velkou cenu poroty na MFF v Cannes v roce 1991. (Snorlax)
- Zvuk nebyl v postprodukci změněn, vše pochází z přirozených zdrojů, včetně zvuku uhlu na plátně. (Snorlax)
- Malíř Frenhofer ve filmu hovoří o sochaři Rubekovi a jeho modelce Irene, kteří oba zemřeli v Norsku. Je to narážka na divadelní hru Henrika Ibsena "Když my mrtví procitneme". (Morien)
- Neexistoval žádný předem daný scénář. Film se natáčel chronologicky a denní plán se odvíjel od toho, co se natáčelo den předtím. (Morien)
- Finálna póza modelky pripomína sochu Augusta Rodina Danaida. Túto sochu používala česká psychiatrička Eva Syřišťová pri práci s pacientmi trpiacimi schizofréniou. Vďaka nim dokázali začať komunikovať. (ciernyPRINC)
- Všetky kresby a maľby vo filme sú dielom francúzskeho maliara Bernarda Dufoura. (Georgei)