Chvění

Slovo „chvění“ přesně vystihuje dominantní barevný odstín tohoto filmu, odstín, který mě po celou dobu, co se ty tiché bytosti v smutných interiérech chvěly, nepřestal zneklidňovat, protože mi sugeroval současně zvěcňující chlad i neutralizující anestézii. Tón minulosti, do níž se noří starobinec, aby smiřoval své nedobrovolné obyvatele s prudkým tryskem doby, tón vyprchávající tělesné vůně, navozující dojem spásného a bezpečného bezčasí. Tón, který buď lže nebo jímž si lžeme my sami. Tato dodatečná – a zbytná – estetizace (dalo by se říci i: dyzajn), sourodá s nevidomým kamerovým snímáním, zastínila vše ostatní, tedy vše, co mělo skutečně smysl a něco vyjadřovalo – a sdělovalo. Protože o obelhávání (se) v tomto snímku věru nejde. Jde o hledání společného jazyka v okamžiku nejkrajnější krize, na samé hraně katastrofy. Nejmilovanější bytost se ztratila z tohoto světa a zem začala klesat a touha po návratu do dávné harmonie se prolíná s potřebou pokračovat. Nápaditá výstavba příběhu, skvělé herecké výkony, komorní, sevřená nálada, to jsou kladné stránky filmu, jemuž by však spíše pomohl srovnatelně prostý, snad čistě dokumentární, záznam, než hra na zesílené výtvarno. Ven z podušek! (15.07.2017)

Po režisérově novějším snímku Monzum, jenž mě nechal vcelku chladným, mnou Chvění rozhodně "zachvělo" a zanechalo ve mně silný dojem. Khaou vsadil na komorní atmosféru a vesměs minimalistické herectví, na což navázal i v pozdějším Monzunu, nicméně v případě Chvění se mu podařilo divácky poutavým způsobem vykreslit hned několik dějových linií, jež se nesly v duchu překonávání jistých bariér - ať už se jednalo o jazykovou, generační či kulturní bariéru, ale i o samotné překonání smutku nad ztrátou blízkého člověka. Vedle skromné, ale o to více dojemné hudební stránky musím především pochválit herectví Pei-pei Cheng, které mnohdy stačily jen pouhé pohledy, aby mě přesvědčila o niterném rozpoložení její postavy. (26.03.2021)

Film, který mě velmi zasáhl. Matka, která ztratila jediného syna a muž, který přišel o milovaného partnera. Silné téma, vyprávěné prostřednictvím vizuálně působivých flashbacků, zaznamenává zoufalý pokus o sblížení obou protagonistů navzdory nikdy nevyřčené pravdě, rozdílnosti povah i kulturního a společenského milieu. Film přitom sází na minimum výrazových prostředků, v podstatě se celý odehrává ve dvou místnostech a dokonce do hry nepřivádí nikoho dalšího. Tomuto komornímu intermezzu vévodí zcela logicky herecké výkony; vedle Bena Whishawa a Andrewa Leunga je to především Pei-pei Cheng, která v roli osamělé čínské matky dokázala v jemných, takřka nepatrných gestech vyjádřit nejhlubší smutek, jakého je člověk vůbec schopen. Lilting je smutný film o smutných věcech, ale bez laciných slz. Je to obyčejný příběh o lidském neštěstí, o toleranci a o vzájemném porozumění. (01.11.2015)

Brilantní Ben Whishaw, citlivě podaných melancholických téměř devadesát minut, výborná práce kameramana, ale přece jen mě to vůbec nechytilo. Junn a Richard narážejí na bariéry, vystavěné kulturním původem obou, které jim brání se lépe pochopit a ani jeden z nich není schopen se naladit na chápání toho druhého. Já se nebyl schopen naladit na celkovou atmosféru, a tak mě bohužel Chvění minulo obloukem, který byl dostatečně velký na to, abych už filmu nedal druhou šanci. (13.11.2014)

Filmový příběh pro čtenářky Ženy a život či pro chlapce se zálibou v růžové. Oči Bena neustále zalité slzami na mě opravdu nepůsobí. Na můj vkus příliš sentimentálně laděné, rozvleklé, nudné a tak trošku snobské - což u britského snímku zase tak moc nevadí. Jo a přespříliš muchlovacích scén, při kterých jsem musel, znechucením, odvracet zrak od obrazovky tomu také nepřidá. Ztráta času. (19.10.2014)