Vyššia moc

Be2Can '14 - "Jako tzv. vyšší moc bývá zpravidla označována objektivně nepředvídatelná a objektivně neodvratitelná náhoda. Někdy však je tento termín chápán úžeji a rozumí se jím pouze tzv. vnější neodvratitelná náhoda, která nezávisí na vůli jedné ze stran. Zjednodušeně řečeno: Vyšší moc znamená nepředvídanou výjimečnou situaci nebo událost, kterou nemohou strany ovlivnit, která brání některé z nich v plnění jejích povinností a která není způsobena její chybou nebo nedbalostí. Jedná se o jakousi překážku ve splnění závazku. [...] Vyšší moc tak typicky nezávisí na vůli ani jedné ze stran, nelze ji ovlivnit a v zásadě ani předvídat. Můžete si pod ní představit například různé přírodní události a kalamity." !MOŽNÝ SPOILER! Jinými slovy muži skrz lavinu (záměrně odstřelenou) bylo zabráněno v plnění povinnosti otce, a proto uprchl. To je samozřejmě napsáno v nadsázce, stejným způsobem je ale potřeba vnímat i celý film, který je protknut švédským humorem à la Roy Andersson. Jednotlivé dny zimní dovolené jsou brány jako kapitoly, kdy každá z nich je uvozena dosti okázalým informačním titulkem a působí jako takové experimentální, terapeutické cvičení na pokračování. Östlund považuje diváka jako sobě rovného, jako distančního pozorovatele-terapeuta-psychologa. Během dlouhých, výhradně statických záběrů mu předkládá kompozičně promyšlené obrazy s vycizelovanými a vypointovanými dialogovými pasážemi (často o genderovém postavení muže a ženy v rodině). V podstatě celým filmem prostupuje téma genderové analýzy rodiny (role matky, role otce), etických a morálních dilemat (o míře sebereflexe a psychologické síle a schopnosti přiznat si vlastní chyby/selhání), která v divákovi vyvolávají určitá očekávaní, jež jsou v závěru narušena a převrácena naruby. Podvratná hra s diváckým očekáváním je vlastně asi hlavním a jediným důvodem určitého odporu částí diváků. Mně to tak zásadní nepřišlo, abych Vyšší moc odmítl, zároveň ale nemám u filmů příliš rád, když si režisér diváka povodí jako Messi půlku obrany. Kronika rozpadu manželství zůstává nenaplněna, přesto 4*. (24.10.2014)

[Be2Can 2014] Neviem sa zbaviť dojmu, žeby ma Östlundova chladná analytická štúdia otcovského archetypu prevráteného naruby zasiahla o poznanie viac, keby vypustil líniu s druhým párom, skrátil to cca o polhodinu a svoj komorný severský rukopis zovrel obsahovo i formálne do podoby antickej tragédie - to by pre zrozumiteľné vyjadrenie posolstva úplne postačovalo. I tak výnimočne dobre natočené (precízna práca so scénou, zo záberov na sneh mrazí a niektoré pasáže sú nepríjemne fyzické), zostrihané (významové prechody a použitie hudby vytvára niekoľko úchvatných momentov) a zahrané (Johannes Kuhnke dominuje). Rozvrátenie tradičnej rodiny od základov ako vnútorná lavína a záverečné vztiahnutie myšlienky z jedinca na spoločnosť je od začiatku premyslenou konštrukciou, na ktorú odvoláva už samotný názov a ktorú završuje absurdná peripetia s autobusom. Navyše je Ruben Östlund brilantným psychológom, ktorý na jednu stranu svoje observačne snímané postavy (nechýbajú dlhé statické zábery a rozdelenie na jednotlivé dni evokuje denníkovú formu pri ktorej už takmer očakávame, kedy postava začne rozprávať na kameru) poľudšťuje, a na stranu druhú odstupom od látky vytvára chvíle, v ktorých fungujeme opačne - zo strachu z pripustenia si, že by sme reagovali rovnako, sa uchyľujeme k smiechu. A práve to sú najsilnejšie okamihy filmu, ktoré ho posúvajú o úroveň vyššie oproti podobne zameraným dielam. 80% (14.10.2014)

Až na ten přespříliš vykonstruovaný konec vynikající severské vztahové drama. Původně to vypadalo, že Ruben Östlund chce svým filmem přispět k debatám o krizi rodiny, nakonec jeho film vypovídal spíše o krizi mužské role v současném genderem a politickou korektností znásilněném světě. A také o současné Evropě, v jejímž pohodlí lidský rod naprosto degeneruje, příroda je zkrocená, zima už neznamená smrt, dokonce i velehory jsou bezpečným místem pro rodiny s malými dětmi, všechno jsme si tady v Evropě ochočili a ono si to ochočilo nás. Dobře jsem si ten rozdíl uvědomil třeba na Novém Zélandu, kde ve stejně blahobytné společnosti ještě stále funguje pocit sounáležitosti a jakési vyšší odpovědnosti za osud druhých, jelikož nikdo nikdy neví, kdy udeří zemětřesení, přijde tsunami, zaúřaduje nevyzpytatelný Tichý oceán...a člověk bude odkázán na pomoc druhého. Tohle v dnešní Evropě naprosto chybí. Nadbytek a absence strachu nás rozkládají zevnitř. Filmu Rubena Östlunda pak ovšem trochu chybí odvaha postavit se kánonu politické korektnosti, rozpad vztahu a partnerský rozkol nakonec onou scénou ve vánici na sjezdovce uhladí a scénou v autobuse uhne úplně někam do absurdna (ta pochodující masa mi svou kolektivistickou vizí připomněla komunistické budovatelské filmy 50. let...akorát tady nepochodovalo dělnictvo vstříc dějinnému optimismu, nýbrž střední třída na sešupu dolů...za všechno totiž můžou diletantští řidiči autobusu...). Stejně tak aby se neprohřešil ani náznakem úlitby ke komerci, pečlivě v celé mizanscéně vymazal jakýkoliv náznak product placementu, zmizelo všechno firemní, loga z bund, lyží, lyžařských brýlí, helem, oblečení...a je to tak nápadně anonymní, až to bije do očí...svou sterilitou... (11.02.2015)

Katastrofický film s intimní, ale pořád ničivou katastrofou. Östlund se chce ptát a chce, abych zaujal postoj a projektoval sám sebe do jednotlivých postav. Chce, abych si vybral stranu a tu obhajoval, jenže jakmile si ji vyberu nesu s sebou i nevoli a nevyřčenou výčitku strany druhé. Tudíž je nejlepší rolí zůstat venku jako údržbář/divák a čučet na rozpad zpovzdálí. Jakmile se začnu ptát sám sebe lavina jde skrz kamery i ven. Takhle teda jo. Psychologické cvičení s premisou "co, kdyby" namixované s tématikou genderu, přirozenosti a viny za svou přirozenost. Dokud se Östlund ptá, je bez chybnej. (21.08.2016)

Na tento snímek musíte být opravdu hodně artově naladěni, abyste ho dokázali zvládnout a plně docenit. Lavina spustí lavinu událostí, která bude mít dopad na aktéry Vyšší moci. Nádherné zimní lokace horského střediska dávají neskutečný prostor, na němž by se dalo po obsahové stránce doslova vyřádit. Ruben Östlund však pracuje velmi minimalisticky a úsporně s příběhem, postavami, i jejich emocemi. Pokud je však takový přístup zbytečně roztažen do 120-ti minutové stopáže, může nastat zádrhel. Prostor dvou hodin daného času totiž režisér nevyužívá naplno. Spousta scén mi přišla téměř bez smyslu, zbytečně dlouhé, nic se v nich vlastně nedělo. Pokud by se jednalo o nějaký emocionální nápor postav a scéna by se zaměřovala na jejich citové pochody, toto by bylo na místě. Ale to jediné, co mě v tomto případě zaujalo, byla okolní příroda, zasněžené hory a klid, jen občasně "narušen" dramatickými tóny Vivaldiho "Four Seasons". Chování postav mi přišlo občas podivné, rozmazlená děcka, nalepená s ksichtem na mobilech (na tento jev jsem v dnešní době velmi alergická) tomu také moc nepřidala. Herci jsou sice výborní, ale celkově mám ze snímku dojem, jako by se v divákovi pokoušel vzbudit nějaké emoce, ale přitom k tomu nedával příliš prostoru. (14.01.2018)