Vyššia moc

Katastrofický film s intimní, ale pořád ničivou katastrofou. Östlund se chce ptát a chce, abych zaujal postoj a projektoval sám sebe do jednotlivých postav. Chce, abych si vybral stranu a tu obhajoval, jenže jakmile si ji vyberu nesu s sebou i nevoli a nevyřčenou výčitku strany druhé. Tudíž je nejlepší rolí zůstat venku jako údržbář/divák a čučet na rozpad zpovzdálí. Jakmile se začnu ptát sám sebe lavina jde skrz kamery i ven. Takhle teda jo. Psychologické cvičení s premisou "co, kdyby" namixované s tématikou genderu, přirozenosti a viny za svou přirozenost. Dokud se Östlund ptá, je bez chybnej. (21.08.2016)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Paradies: Schnee. Intenzivní vztahová lavina, která se valí kolem vrcholů Bergman, Trier, Seidl a Andersson a končí (pro Östlunda typicky) velkou a zdánlivě nadbytečnou tezí, která i ve filmové formě zpřítomňuje roli přetvářky a falešnosti při konstrukci reality. Zatímco první 2/3 filmu pokládám za naprosto brilantní v odpozorování detailů a práci se změnou nálady, závěr podobně jako v případě Play vyznívá jako intelektuální konstrukt bez debat nesmírně chytrého tvůrce. Nabízí se hned několik míst, kde Ruben mohl film utnout jako mrazivý obraz intimního rozkladu a nejistoty, on nicméně raději přikročí k enigmatické metafoře kolektivu. Vyšší moc je typ filmu, který dokáže otřást důvěrou v milostné vztahy a přesně zachytit křehkost a míru manipulace, s jakou je udržujeme v chodu. Je to zároveň přesné pojmenování tenké krusty, pod kterou distingovaná severská společnost uzamkla pudy, které se pak hlásí s překvapivou intenzitou o slovo v prostředí plném bizarních lidských rituálů (v tomhle připomíná Vyšší moc Seidlovu trilogii Paradies) Potvrzení, že Östlund patří do první ligy artového filmu. Možná by to jen místy nemusel tak zdůrazňovat. [80%] (07.10.2014)

Tisíckrát se můžu zapřísahat, že mě by se nic podobného nestalo, ale jen Bůh ví, jak bych se v podobném případě zachoval. Tím, že se film nesnažil otcovo počínání kategoricky odsuzovat, mi byl sympatický. Na druhou stranu chápu postoj matky a dokážu si představit, že podobná událost může dosud fungující vztah totálně zničit. A stejně tak si dokážu představit, že by to probíhalo přesně takhle. Opravdovost je tady hlavní devízou. A to platí i pro výborně napsané postavy. Jen bych byl raději, kdyby byl film tak o půl hodiny kratší. To množství dlouhých statickcýh záběrů bylo místy neúnosné. Ale díky výše zmíněným kladům se dalo přežít. 80% (21.03.2015)

Seveřané nám naservírovali další drama, tentokráte rodinné. Příběh je to vskutku komorní s jednoduchou zápletkou. Pohodová fungujícíc rodinka si vyjede zalyžovat do Alp kamsi na francouzskou stranu. Tomas i Ebba se těší jak si se svými dětmi zalyžují v klidu hor, bez neustálého vyzvánění Thomasova pracovního mobilu a jak si užijí pracovně jinak zcela vytíženého tátu. Nešetřili na ničem ani na ubytování v luxusním hotelu na vrcholku jedné z hor z jehož vyhlídkové terasy je nádherně vidět do okolí. Při jednom z obědů z této terasy spatří řízený odstřel laviny. Z parádní neobvyklé podívané, kterou si zprvu všichni fotí se posléze staně hrůzný zážitek, neboť masa sněhu se řítí přímo k terase. Zatímco Ebba instinktivně sevře obě děti do svého náručí chráníc jej vlastním tělem, Thomas (také instinktivně) sebere ze stolu ajfoun a rukavice a úprkem prchá z terasy... Z dosahu laviny sice uprchl, ale uprchl z života Ebby také jako chlap, manžel a opora o kterou se dá opřít v kritickou chvíli. Od té chvíle se dovča mění v psychologické drama kdy Ebba má problém s tím co se stalo a Thomas také. Přes zdánlivé bagatelizování situace si totiž sám jako chlap uvědomuje, že se zachoval jako zbabělá sračka. Ví co ztratil a neví co s tím.... ------ Já bych osobně s tím selháním nebyl tak přísný. Skvěle to ve filmu nastínil Thomasův přítel. Ve chvílích, kdy jde o život, kdy je člověk opravdu v tom nejhorším nebezpečí se někteří zkrátka přepnou do defaultního režimu a jejich chování je identické s chováním zvěře. Šílený strach pak z typických hrdinů od nichž předem očekáváme rozhodnost dělá sračky a z běžných lidí hrdiny. Těžko od stolu tvrdit - to já bych tedy neutekl, byť to od stolu zcela jistě řekne každý z nás. - Moc se mi líbil střih ve vypjatých chvílích, kdy je divákova pozornost zničehonic odvedena jinam. Také statická kamera a dlouhé záběry do obličejů herců byly fajn. Tohle zkrátka bylo dobré a to zejména proto, že to bylo velmi uvěřitelné a skvěle podané. Ten závěr v mlze filmem lehce zamával, ale při skončení jsem si uvědomil, že jsem si vlastně přál aby to tak dopadlo. Důvěra je zkrátka křehká sklenka a snadno se napraskne čidokonce rozbije. Za mně je to 5 tužkovek do dronu. * * * * * (08.08.2015)