Vyššia moc

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Možná zbytečně dlouhý úvod a některé záběry rozhodně delší než musely být. Vrcholem filmu byla návštěva na hotelu, kde perlil Kristofer Hivju, jeho „obhajoba“ a hledání akceptovatelného vysvětlení „lavinové situace“ snímku hodně pomohly, pozitivní energie se přenesla i do dalších pasáží, např. nočního rozhovoru s výrazně mladší partnerkou nebo chlapské lyžovačky. Nejen kvůli pozadí zasněžených francouzských Alp chladná severská vztahová konverzačka se zajímavým kontrastem tichých pasáží a hlasitých hudebních motivů (Vivaldi). (05.02.2015)

V kritických chvílích lidé reagují dle tří základních vzorců a dělí se tak do tří základních skupin. Reakci nelze naučit, proto nelze nikomu vyčítat, že patří do skupiny A nebo skupiny C, a že reaguje tak či onak. Záleží na mnoha okolnostech. Ve filmu bohužel vše graduje přítomností dětí v kritické situaci a bohužel pak člověk ze skupiny C dostává od své manželky na frak, že všechno podělal. Zapletou do toho ještě další pár a máme další skvělý film švédského filmového mága. Podnětná podívaná. (02.12.2023)

Zajímavá vztahovka natočená jako psychologické drama rodiny vytržené ze stereotypu domácí rutiny a vystavené zkoušce důvěry. Nedá se jí upřít smysl pro atmosféru daný střihem a výběrem hudebních motivů, stejně jako slušné herectví neokoukaných herců ze severu a konec konců ani schopnost místy tnout do živého. Čtvrtou hvězdičku ale nakonec přece jen nedám, protože místy se Östlund ztrácí v intelektuálních tezích, místo aby věcně charakterizoval problémy partnerského života. Někteří diváci včetně mě budou tak trochu tápat, co chtěl dejme tomu autor sdělit pěším sestupem hotelových hostů serpentýnami z hor vstříc civilizaci. Pokud je celý konflikt postaven na historce s lavinou, pak režisérovi uniká mnoho z lidské psychologie i z toho, co tvoří fundament partnerských vztahů. Podobná příhoda patří do kategorie těch, co dokážou naštvat, ale tak jako klesne zvířený lavinový sníh, opadnou záhy i emoce a střízlivě uvažující člověk se jim bude jenom smát. Mnohonásobně větší nebezpečí pro partnerskou soudržnost tvoří hysterický výlev sebelítosti, malosti a pohrdání sebou samým, jaký předvedl filmový hrdina tváří v tvář manželce. Patří k těm, co můžou navždy změnit pohled na partnera a snadno zničit perspektivu dalšího soužití. Mimochodem, i z hlediska dramatické stavby bylo pro film mnohem lepší nechat diváka balancovat v jeho sympatiích pro aktéry příběhu a nechat ho na vážkách, na čí stranu se nakonec přiklonit. Do zmíněné scény snímek nutil k přemýšlení, pak už jen k zaujímání postojů. Pokud bych byl ochoten pohlížet na lavinovou historku jako na katalyzátor dlouhodobě doutnající nespokojenosti, kdy stokrát nic umořilo osla a jedna jiskra dokáže nečekaně zapálit sud prachu, dávaly by mnohem víc smysl reakce i skutky všech členů rodiny. K tomu mi ale Östlund nedal žádné indicie a patrně to myslel přesně tak, jak to natočil. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2014)

Až bergmanovsky analytická studie manželského rozkladu, která maximálně vytěžila rozmáchlé, ale zároveň intimní prostředí luxusního horského hotelu. Lavina skrytých emocí, které se skrývají pod povrchem, zároveň tematizuje dnešní krizi maskulinity, jíž režisér zachycuje pomocí vícevýznamových pasáží a chladně vycizelovaného realismu, jenž si nezadá s perfekcionismem Davida Finchera. Östlundův nejlepší snímek. (15.01.2017)