Vyššia moc

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Zajímavá vztahovka natočená jako psychologické drama rodiny vytržené ze stereotypu domácí rutiny a vystavené zkoušce důvěry. Nedá se jí upřít smysl pro atmosféru daný střihem a výběrem hudebních motivů, stejně jako slušné herectví neokoukaných herců ze severu a konec konců ani schopnost místy tnout do živého. Čtvrtou hvězdičku ale nakonec přece jen nedám, protože místy se Östlund ztrácí v intelektuálních tezích, místo aby věcně charakterizoval problémy partnerského života. Někteří diváci včetně mě budou tak trochu tápat, co chtěl dejme tomu autor sdělit pěším sestupem hotelových hostů serpentýnami z hor vstříc civilizaci. Pokud je celý konflikt postaven na historce s lavinou, pak režisérovi uniká mnoho z lidské psychologie i z toho, co tvoří fundament partnerských vztahů. Podobná příhoda patří do kategorie těch, co dokážou naštvat, ale tak jako klesne zvířený lavinový sníh, opadnou záhy i emoce a střízlivě uvažující člověk se jim bude jenom smát. Mnohonásobně větší nebezpečí pro partnerskou soudržnost tvoří hysterický výlev sebelítosti, malosti a pohrdání sebou samým, jaký předvedl filmový hrdina tváří v tvář manželce. Patří k těm, co můžou navždy změnit pohled na partnera a snadno zničit perspektivu dalšího soužití. Mimochodem, i z hlediska dramatické stavby bylo pro film mnohem lepší nechat diváka balancovat v jeho sympatiích pro aktéry příběhu a nechat ho na vážkách, na čí stranu se nakonec přiklonit. Do zmíněné scény snímek nutil k přemýšlení, pak už jen k zaujímání postojů. Pokud bych byl ochoten pohlížet na lavinovou historku jako na katalyzátor dlouhodobě doutnající nespokojenosti, kdy stokrát nic umořilo osla a jedna jiskra dokáže nečekaně zapálit sud prachu, dávaly by mnohem víc smysl reakce i skutky všech členů rodiny. K tomu mi ale Östlund nedal žádné indicie a patrně to myslel přesně tak, jak to natočil. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2014)

Parádní hipster art. Základní konflikt snímku je, bez jakýchkoliv debat, hodně originální, vykreslení postav a jejich chování pak skvěle odpozorované. Filmařsky Vyšší moc exceluje, téměř každým záběrem zaujme pozornost a dokáže bez potíží odehrát obraz v jednom statickém záběru, aniž by tak film přicházel o svou vnitřní dynamiku. Naopak, ta je právě díky statickému minimalistickému záběrování velice výživná a vrstevnatá. A abych nezapomněl, významný podíl má na tom i fantastická zvuková stopa snímku. Skloubení minimalistických hudebních tónů a zvýraznění ruchů lanovek a jiných zvuky vydávajících přístrojů, stírá hranici mezi hudební a ruchovou složkou a skvěle tak znervózňuje divákovu pozornost na téměř až podprahové úrovni. Výborný film, u kterého možná nebude každému tak úplně dobře. 8/10 (23.03.2018)

Výborná, komorná vzťahová dráma. Na prvý pohľad udrie do očí precízna technická prepracovanosť snímku, kde kamera dokáže navodiť pocit reálnosti a náhlej spolupatričnosti s hlavnými aktérmi, pričom čo divák, to možná sympatia a súhlas s rôznymi stranami. A to ani nehovorím o úžasnom prostredí zasnežených francúzskych Álp. Predchádzajúce problémy v rodine spolu s nešťastnou udalosťou majú za príčinu náhle vzplanutie inštinktívneho chovania, čo paradoxne vyústi do hľadania riešení a pokusu o záchranu vzťahu. Prostredníctvom druhého páru zase dostávame zrkadlový obraz možných variánt riešení ako i zaujímavú filozofickú podporu tohto problému. Koniec bol perfektný, nádherne dotvoril a uzavrel hlavnú pointu. Som maximálne spokojný a snímok odporúčam každému fanúšikovi drám ako vystrihnutých z reálneho života. Niečo podobné sa môže pritrafiť každému z nás a to ako vtedy zareagujeme vie naozaj iba asi Vyššia moc. 80/100 (05.02.2015)

|| Scenár: Ruben Östlund | Hudba: Ola Fløttum | Distribúcia: TriArt Film | Štúdio: Beofilm Coproduction Office, Film i Väst, Motlys, Plattform Produktion, Rhône-Alpes Cinéma, Société Parisienne de Production | Rozpočet: ? $ | Tržby: 1,2 milióna $ | Ocenenia: Golden Globes - 1 nominácia: Cudzojazyčný film. Spolu: 28 výhier a 26 nominácií || Možno som sa na to zle vyspal, ale v deň zhliadnutia mi to prišlo ako anekdota o velkom hovne a deklarácia zväzu posraných občanov 21. storočia. 118 minút (!) (SPOILER:) sa rieši (v priemere v 5 minútových záberoch z diaľky) to, že vďaka lavine, ktorá ľudí na terase hotela minula, sa životy "poškodených" nadobro zmenili, a objavia sa psychické problémy sebazáchovného otecka, ktorý niekoľko desiatok týchto 5minútových statických záberov prekňučí, ako človek, ktorého najväčšie doterajšie trauma v živote bolo ženiné NIE na každodenný orál. Áno, dá sa polemizovať o tom, že ho zdrtilo vlastné chovanie voči svojej rodine (mimochodom má prečo), a že sa to nedá súdiť do doby, kým človek neprežije to isté. O to tu ale nejde, pretože tu nie je problém s tým, že kto a ako reagoval či nereagoval správne, ale o to, že ten film je nudný, nekonštruktívny, bez akéhokoľvek náznaku uchopenia spomenutých psychických problémov alebo činov. A to už nehovorím o konci s autobusom, pri ktorom som nevedel, či sa mám smiať, alebo plakať nad faktom, že som tejsto sračke venoval dve hodiny svôjho života. 1 hviezda preto, pretože film má očividne potenciál rozpútať morálne otázky a diskusiu, a tiež očividne vedel zaujať mnoho ľudí, čo nikomu neberiem. 10% | FullHD, THX, DTS | (29.03.2015)