Zázraky

Velmi zvláštní film, a ještě zvláštnější la famiglia. Otce početné rodiny Wolfganga si buď zamilujete, nebo ho zařadíte do kategorie týpků na přesdržku. Nic mezi tím. Před vámi, za vámi, nad vámi, kolem vás včely, kterým vévodí patriarcha - sláma mu čouhá z bot, ale nad penězi ohrnuje nos. Manželka je tu spíš jako morální podpora pro své čtyři dcery a jestli byla z její strany vynaložená nějaká snaha není to poznat. A co v tomto artovém zázraku ještě dominuje, to jsou litry a litry zlatavého, sladce lepkavého medu, v kterém mám chuť se vykoupat. A velbloud, který se sem nějakým nedopatřením scénáristky zatoulal, jen nevěřícně zírá a i ten typický chrchel mu šokem zaskočil v krku. Za ten italský slunečný žár dám čtyři a toho medu mi prosím natočte plnou. (19.04.2023)

No, oproti geniálnímu Lazzrovi mi tohle zrovna nesedlo. Těžko říct proč, když kameru to má stejně skvělou, akorát v Lazzarovi působila víc (řekněme) snově. Něco do sebe to ale má, to musím uznat, nastíní to pár zajímavých témat (poctivá rodina vyrábějící výrobky s citem a přírodně v dnešní moderní době nemá moc naději na úspěch), ale nějaká celková myšlenka mi unikla. Přitom náznaků zde není málo a osobně si myslím, že v tom je něco hlubšího, než jen příběh včelařské rodiny, která se snaží finančně přežít. Ale tak po filmařské stránce je to dost zdařilé, pár scén je opravdu jak z jiného světa (i když je to možná přehnaně řečeno), jenom se mi ten film prostě netrefil do noty. Možná kdyby to bylo trochu svižnější. 3* (21.02.2020)

Místy téměř dokumentární formou natočený film. Gelsomina a její sestry jsou nuceny již od mala vykonávat těžké práce na statku pod dohledem jejich autoritativního otce. Jisté východisko ze stereotypu hledá hlavní hrdinka v příležitosti přihlásit svou rodinu do televizní soutěže a to i přes nelibost otce. Poetika vyprávění, přirozeně jemný humor a absence jakéhokoliv sentimentu jsou nejsilnějšími prvky tohoto filmu. 70%. MFF KV. (12.07.2014)

Na rozdíl od Díry u Hanušovic obsahují Zázraky motiv vzpoury dospívání, podpořené vpádem zvenčí. Do neměnných starosvětských rituálů celého kraje totiž vtrhne televizní reality show Zázraky venkova, slovy těžko popsatelný, neskutečně bizarní pořad, jakými jsou italské obrazovky proslulé, a dívka začne objevovat jiný svět. Otec, který se v ní zhlíží, náhle ztrácí svůj vliv na ni, těžce se vyrovnává s poznáním, že si jeho nejmilejší dcera možná zvolí jinou dráhu než tu, kterou jí poněkud romanticky vštěpoval. Pravda je, že poetická až snová krása nejprostších úkonů na půdě chudé „biofarmy“ jako z jiného století se prudce sráží s karnevalovým rázem přezdobené televizní estrády, který některé diváky ruší. Ale bez ostré konfrontace obou světů by Zázraky ztrácely na síle okamžiků, k nimž patří třeba výjev, kdy moderátorka podá okouzlenému děvčátku svou stříbřitou paruku.Ve Variety o filmu napsali, že připomíná raný impresionistický náčrt, který potřebuje trochu více pozornosti a možná i vhodnější rám. To je přesný postřeh, protože překrásně nasnímaný sled obrazů svým sklonem k fantasknímu vidění skutečnosti diváka poněkud odhání, než si zvykne na přirozenou existenci velblouda mezi včelíny. Nicméně konec starých časů po italsku, v němž režisérka čerpá i ze svých raných zážitků, dovede alespoň drobné zázraky vykouzlit, počínaje dětskými herci a konče náladou mísící prvky trapnosti, smutku, touhy. A jestli hrdinovu důstojnost ničí televize, nebo jeho vlastní zoufalá snaha udržet si dcerku, zůstává na rozhodnutí diváka. (15.06.2020)

Jeden z těch filmů, kde bych zřejmě potřebovala projít filozofickou fakultou jako Alice, pak bych mnohé viděla zřetelněji a dokázala si všechny ty události hravě pospojovat. Žel, se tak nestalo a docela mě to mrzí, protože tam bylo mnoho momentů a záběrů kamery, které by stálo za to, aby mně, obyčejnému divákovi byly trochu srozumitelněji předložené. Je to spíš pocitová záležitost, kde na mě padla mírná deprese a beznaděj, ale taky vděk za to, že žiji tam, kde žiji. (28.02.2015)