Ján Hus

V režii Jiřího Svobody vznikl obrázkový dějepis, který se vyžívá v líčení mocenských intrik, zato o člověku Husovi poví jen dva objevy: že miloval – tajně a cudně – královnu Žofii a rád se koupal v řece. Což je výjev, který se několikrát opakuje bez jiného zjevného účelu, než aby střídal interiérové kulisy Husových rozhovorů s přáteli. Naštěstí trilogie nesvléká historické postavy vyloženě donaha jako České století, bohužel však neodhalí ani jejich vnitřní stránky. Jestliže navenek se Jan Hus od temných nálad po  přepjatou hudbu zhlédl v produkcích typu Hra o trůny či Tudorovci, jejich vyhraněnost charakterů a vášní mu zůstala cizí. Monotónní sled vesměs disputačních obrazů naruší jen banálně lyrizované vzpomínky: na zlaté rodné lány, matku, královnu. A přirozené napětí, třeba při koncilu, zase udusí melodramatické smyčce. Prostě nový Jan Hus se točil právě a pouze k výročí; ne proto, že by měl na srdci něco převratného. (17.06.2020)

Bilance tohoto díla je v mnohém bilancí polistopadové umělecké dramatické tvorby vůbec. Není náhodou, že do třídílné televizní inscenace bylo vloženo mnoho nesporné práce a úsilí dvou příslušníků dvou starších generací (mezi Kantůrkovou a Svobodou je věkový rozdíl 15 let). Snaha o dokumentárnost a přesnost dobových, zejména ideových reálií je kontraproduktivní. Nemá smysl popírat, že Hus byl hluboce věřící křesťan a že žil a myslel v náboženských kategoriích; stejně tak je ale nešťastné, když se v nich utone přespříliš. To, co je na Husovi a jeho památce podstatné, tkví v něčem jiném. V tom, čím a jak přesáhl svou dobu. V tom Vávra zůstává nedostižným právě proto, že důsledně respektuje Palackého, Masaryka a Jiráska. Je to vztažitelné i na pojetí Husovy postavy. Štěpánkův Hus je mužem zástupů, strhujícím řečníkem, mužem, který plane, a proto za ním jdou zástupy. Tím spíše, že je mužem lidským, chybujícím; že jeho světectví je skrnaskrz lidským. Hádkův Hus je cosi mezi dospěvším Jeníkem Ratkinem a introvertním intelektuálem nové doby. Jako Husovo osobní alter ego je výtečný, jako alternativa ke Štěpánkovu výkonu neobstojí. Naopak pozoruhodná a působivá je gradace závěrečného dílu. Hus v ní vstupuje do věčnosti; neznámý kněz se mění v nadčasový symbol, oběť justiční vraždy vítězí nad koncilem, který v některých ohledech usiluje o totéž jako český mučedník ctnosti a pravdy. Z druhé strany je televizní Hus nesporným vrcholem české televizní polistopadové dramatické tvorby a přináší i nejedno významné dokreslení detailů velkolepé Vávrovy a Mackovy fresky. Svoboda v plné kondici - a tady se tak představuje - je víc než filmový řemeslník; výkon, který odvedl, je dílem zralého umělce. Tragické husovské výročí - v mezích naší doby - bylo uctěno důstojným způsobem. Součástí tohoto nesamozřejmého úspěchu je i skutečnost, že jinou cestou potvrdilo výjimečnost zatracované vávrovské husitské trilogie. A s ní i celý vzmach českého národního hnutí v předminulém a minulém století. A tak to, co Česká televize nabídla, je až překvapivě silné a v daných podmínkách vlastně velmi zdařilé. Je to podstatně víc, než jsme mohli čekat. (02.06.2015)

Jeden z nejlepších českých filmů za posledních pár let.Počítám to jako jeden film,i když to má v součtu 240 minut.Bude tomu přesně 600 let,co mistra Jana Husa upálili a myslím si,že si takový významný milník lidstva zasloužil zfilmování.Nejlepším aspektem celého filmu byly kulisy a prostředí,v němž film natáčeli.Obě věci byly velmi autentické.Všechny herecké výkony si zaslouží pochvalu,od Matěje Hádka až po Jana Dolanského.Zdálo se mi,jako by Hádek s tou rolí sžil,a proto předvedl tak famózní výkon.Jediným negativem filmu byla hudba,která se do některých chvílí prostě nehodila.Jinak chválím.Hodnocení:90% (01.06.2015)

Svobodovo pojetí je vyvážené, nebo spíš vyvažující, a sice v tom nejbazálnějším, totiž v samotných živlech. Proti finálnímu spalujícímu ohni kostnické hranice užívá v celém příběhu vody. Důležité diskuse Husa a jeho přátel probíhají v řece, aby si plamenní kazatelé zchladili žáhu. Král Václav před palčivým světem opakovaně utíká do škopku s vodou, kterou na něj lijí nějaké krasavice (tu lazebnici už mu prostě nikdo neodpáře), naopak sličnými jinochy obsluhovaný budoucí papež provádí ve vaně výslechy vězňů. Jak pomoci ztýranému vyprahlému Husovi v žaláři? Jak jinak, než vzpomínkovou scénou v řece z předchozích dílů. Vyvažuje se i ideologické pojetí Husa Vávrova, jenž byl především aktivním programovým vůdcem prostého lidu v jeho třídním boji, kdežto Svobodův Hus je bezmocná oběť intrikánského politikaření. Vůbec jsem z těch tří dílu nepochopil, proč zrovna chudáka Husa, jehož osoba i hlas zanikají v okolním dění, chtějí všichni zničit nebo zachraňovat. Nepochopil jsem ani, proč se slovutní mistři pořád perou o toho Viklefa, což bude tím, že jakékoli theologické myšlenky (stejně jako myšlení tehdejších lidí) Svoboda v rámci vyvažování programově vyloučil. Zlý mužský svět je pak vyvažován ženským elementem (Hus neodchází kázat na venkov, ale sedlačit k hodné mamince, a že je zamilován do královny, jsme všichni prokoukli). Taky dobový bulvár je vyvažován intimtiou - beltémský kazatel promlouvá něžným hlasem k cca 15 lidem někde ve sklepě. A ti jsou z toho úplně naměkko. Jinak jako film nic moc, občas se i něco nepovedlo (viz Šandík nebo slunicko2), ale Hádek byl milej, Zmikund fajn, Javorského Václav hlavní hvězda celého seriálu. Naopak úplně nejhůř dopadl chudák Páleč. Smiřsestim. Stejně se to mělo jmenovat Václav IV. (02.09.2016)

Zklamání, byť očekávané. Je těžké zbavit se zátěže vlastní doby a pochopit svět minulosti. To se opravdu povede jen výjímečně (viz Údolí včel, Markéta Lazarová, Pramen panny, Andrej Rublev, Mise...). V tom měly oba Husovy filmy smůlu, protože jsou oba značně kontaminovány dobovou současností. Vávrův a Štěpánkův Hus je do značné míry řečník z nějakého socialistického tábora lidu z doby před 1. světovou válkou. Pomalu by jeden čekal, že zde husité po jeho kázání zapějí spíše "... i kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje..." než Ktož sú Boží bojovníci. Svobodův, Kantůrkové a Hádkův Hus je spíše Václav Havel. Tohoto Husa si nedovedu představit, že by svým kázáním elektrizoval masy. Spíše by si v úzkém kruhu přátel zafilozofoval a pak by si všichni zázpívali Hutkovu Náměšť. --- A jak už bylo řečeno, jen Javorského postava Václava IV. je opravdu dobře zahraná. Jinak jen jakýž takýž průměr (v kontextu dnešní TV tvorby tedy nadprůměr), přehnaně dlouhá stopáž a zcela nevhodná Kocábova hudba. Slabé tři. (27.06.2015)