Magický hlas rebelky

Po skvělém filmu o Věře Čáslavské přichází Olga Sommerová s dalším dokumentem o unikátní ženě, která se po zásluze navzdory protivenstvím osudu stala legendou, a nepřestala přitom "být svoje". Jak dokazuje třeba naprosto promrhaný potenciál dokumentu o Josefu Váňovi, ani u takového "materiálu", jakým on nebo Marta Kubišová nesporně jsou, se nejde spoléhat na to, že osobnost udělá dokument o sobě zajímavým sama, takže stačí běhat jí za zadkem s kamerou. Naštěstí Olga Sommerová ví velmi dobře, co a jak je potřeba udělat, aby bylo řečeno pokud možno vše, mělo to hlavu a patu, a hlavně to nebyla typizovaná série záběrů mluvících hlav. Je tak použita spousta archivního materiálu jak hudebního tak (méně) i filmového - kdy ke každému z nich je potom v rozhovoru dodáno něco dalšího, nějaká vzpomínka, postřeh, nebo "jen" trocha sebeironie a určitého životního cynismu. Zřejmě v nějaké předtuše jsem to napsal už u Věry 68, ale sem to pasuje mnohem lépe. Takže - kéž bychom měli víc Kubišových než Vondráčkových... nemluvě o Hanychových nebo Štikových, že:P 90% (22.11.2014)

Paní Kubišovou jsem vždy obdivovala. Jako dítě její nádherný hlas a písně. Později to, že se nesklonila před režimem. Ještě později její vztah ke zvířatům. Tento dokument mě bohužel zklamal. Hrdinka z něho totiž nevyšla jako silná žena, ale jako zahořklá, depresivní, opuštěná ženská, obklopená homosexuály a psy. Čekala jsem trochu víc než stesky na dobu dávno minulou a strašně negativní texty nových písniček. Čekala jsem, že se s diváky o trochu své síly podělí, ne že bude pořád hořekovat nad starým režimem. Nemám to paní Kubišové za zlé ani si jí nevážím méně. Mám to za zlé tvůrcům dokumentu a 2 hvězdy, co jim dávám, jsou moc. (02.12.2014)

Silný film, ale nejvíc mě zklamala kamera. Fakt škoda. Ty nepůvodní záběry jsou chvílemi doslova strašné. Nepotřeboval bych vidět detailní záběry na Coca-Colu nebo znak Toyota, ale to asi k dnešnímu filmu patří tak, jako dnešní politická situace, která prostě musela být zmíněná. Příběh je na druhou stranu nadmíru poutavý. Až mě párkrát zamrazilo. (22.07.2014)

Olga Sommerová natočila po všech stránkách skvěle vyváženou biografii, mapující osobní i umělecký život Marty Kubišové od šedesátých let až po současnost. Jsem potěšen, že dokument postavu Kubišové příliš nepřibarvoval, naopak divákovi otevřeně předložil fakta jejího životního příběhu včetně všech vzestupů i pádů. Toho Olga Sommerová dosahuje hlavně prostřednictvím kvalitního výběru archivních záběrů, které se přirozeně střídají s dobře dávkovanými rozhovory a temně působícími záznamy StB. Vše je odlehčeno jemně cynickým humorem Marty Kubišové a prokládáno lahodící dobovou hudbou, kterou film rozhodně není předávkován. 9/10 [KVIFF 2014] (08.07.2014)

Mottem naší doby se stalo: „Následuj své sny.“ V případě Marty Kubišové by se ale následování tohoto hesla muselo propojit s „ale musíš ohnout páteř“. A to nikdy neudělala. Když podobné příběhy sledujete, znáte už jejich šťastný konec – je ovšem klíčové si uvědomit, že tihle lidé konec svého příběhu neznali, a tak se jejich volba často pojila s rozhodnutím pro celý život. A přesto necouvli. Jak už je u Olgy Sommerové zvykem nechává promlouvat zejména hlavního protagonistu a nevyrušuje zbytečnými manýry, pouze dobře klade otázky a intuitivně rozplétá nitky lidského osudu dalšího hrdiny, který se za hrdinu sám nepovažuje. „Zpívání mě lákalo ze všeho nejméně,“ říká Marta Kubišová v jednom okamžiku neafektovaným hlasem. Byla rebelka nejen vůči komunistickému režimu, ale také vůči sebelítosti nebo kritice lidí kolem, kteří udělali opačnou volbu než ona. A i když možná neprožila dvacet let ve stínu nesmírné popularity a komunisti zařízli její kariéru ve fázi strmého letu vzhůru, žila svůj (obyčejný) život. A nelitovala jednoho jediného okamžiku. Což je inspirace pro nás pro všechny. (07.02.2022)