Sicario: Nájomný zabijak

"Chce to velkej randál, jako Silvestr na steroidech." Velká akce zkrátka chce pořádné nasazení, zkušené ohýbání zákona a někoho, kdo zmáčkne spoušť ve chvíli, kdy by měl zatýkat. Jenže je taky potřeba agent FBI, který by akci papírově přikryl a to se agentce Macyové nechce. Já jí rozumím, ale patrně žije na jiné planetě, když neví, jak to chodí. Mne tedy hodně nebavily nekonečné scény, při kterých se někam jelo nebo šlo a černočernou přestřelku v tunelu jsem tak nějak vůbec neviděl. Na druhou stranu musím uznat, že poklidný zabiják Alejandro mě hodně bavil a jeho brilantní argumentace by mne určitě přiměla k prozrazení místa vchodu do tunelu, podpisu hlášení i sdělení výherních čísel zítřejšího losování Sportky. (24.03.2016)

Sicario je snad naprosto geniální film. Nějak jsem po jeho shlédnutí neměl lepších slov. Přichází s hodně brutální myšlenkou, která ale zároveň není nijak extra originální. To geniální na ní jsou herci, kterým vysloveně vzdávám hold. Emily Blunt, Benicio Del Toro a Josh Brolin předvedli absolutní herecký vrchol, kde jste s nimi přijímali, ale i odmítali každý další moment jejich aktuálních životních situací stejně tak, jako jej přijímali a odmítali oni. Dalším plusem je ale, a to především, i režisér Denis Villeneuve, který z, na první pohled, klasické gangsterky, udělal něco daleko víc. A to mi bylo jasné už v úvodní neskutečně syrové akční scéně, která už v ten moment neměla u podobně laděných filmů konkurence. A samozřejmě nesmím opomenout ani skladatele Jóhann Jóhanssona, který je právě tím mužem, co dovedl tento film k dokonalosti svými nepříjemnými zvuky, co z tohoto filmu udělaly napínák tak napjatý jak ocelový špagát napnutý přes ulici. Musím se přiznat, že tak depresivně mi před příchodem akční scény nebylo, jako právě u tohoto filmu. To všechno ale dokazuje jedno, a to, že tento film je tak geniálním, jak ho dělají samotní tvůrci a já tímto skláním svůj imaginární klobouk. (17.11.2015)

Přes veškeré nemalé kvality (především první polovina je žánrová dokonalost a je to nebývale intenzivní) se to ve třetí třetině překlopí v "prozření z naivity" a nic víc. Což by nemuselo být nutně ke škodě, kdyby nebylo tak okatě průhledné "co a jak" již od scény v letadle (což je cca dvacátá minuta) a především kdyby hlavní hrdinka nebyla tak nerealisticky hloupě übernaivní (neplést s tím, jaké má morální zásady), jakkoli Emily tu roli ustála se ctí, že to v jinak uvěřitelném procedurálním filmu působí vyloženě jako pěst na oko. A tak divák závěrečnou dvacetiminutovku čeká a čeká až dojde k tomu, co všichni již stejně dávno vědí. Že to celé navzdory prostoduchému scénáři přeci jen výtečně funguje, je pak zásluhou souhry kvarteta Villeneuve/Deakins/Del Toro/Jóhannsson. Ovšem možná jsem jen natolik rozmlsán Donem "The Cartel" Winslowem, že by mi i absolutní majstrštyk s touto tématikou přišel jako mlácení prázdné slámy. (29.10.2015)

Čas vlků. Musím přiznat, že jsem se bál, co s Denisem Villeneuve udělá přestup do Hollywoodu, ten už totiž semlel plno nadějných tvůrců (vzpomeňme třeba José Padilhu a jeho tragikomického Robocopa), jak se ukázalo, o Denise jsem se ale bál naprosto zbytečně. Už jeho předešlý thriller Zmizení byl přímo excelentní, teď se ovšem se Sicariem dostává ještě mnohem dál, totiž na post, který je v americké kinematografii velmi důležitý, post, který před ním sdíleli třeba Miloš Forman nebo Ang Lee, post režiséra-emigranta, přicházejícího z cizí země a tím pádem zprostředkující Američanům reflexi, ke které nemá žádný z nich nejvýstižněji řečeno ,,koule". Ač opakovaně zkoumá svůj stěžejní motiv, totiž násilí a jeho dopad na osobnost jedince, tentokráte jde o level výš a analyzuje jeho dopad na společnost a dochází k výslednici institucionalizovaného násilí. Jestliže totiž platí premisa volně interpretovaná na konci příběhu ,,Zákony mají smysl jenom v komunitě. Na úrovni federálního nebo mezinárodního práva žádný smysl nemají, protože nejsou vymahatelné.", staví příběh svého filmu coby politikum. Je možné zaměstnat coby agenta CIA hitmana a člena drogového kartelu? Proč ne, když je to ve jménu ,,vyšší pravdy". Je možné zapojit se do války drogových kartelů a stát na straně jednoho z nich? Proč ne, když se tak dá, byť nelegálně a protiústavně, regulovat obchod s drogami. Je možné mučit vězně? proč ne, když je to jediná cesta, jak se dozvědět systémově důležité informace. Film plný antihrdinů, do jejichž středu je postavena hrdinka, nováček coby protipól, který je konfrontován s realitou boje proti organizovanému zločinu a obecně s fungováním tajných federálních služeb a armády USA. Je to taková cesta poznání, cesta Platonovou jeskyní, až ven, ke skutečné pravdě, která ovšem oslňuje a pálí. A jelikož organizovaný zločin je stále brutálnější a nemilosrdnější, jsou i represivní složky státu tlačeny k podobně agresivnímu, cynickému, pragmatickému (a morálně problematickému) konání. Obžaloba i obhajoba systému zároveň. Po formální stránce naprosto dechberoucí záležitost, organické propojení hudby (post-rockově koncipované), nádherné kamery a pomalého tempa, skvostná dunivá a hřmící symfonie hudby, detonací a výstřelů... Pro mne osobně ne tak silné jako Denisovy dřívější filmy, hlavně Požáry a předchozí Zmizení, přesto naprostý masterpiece... (03.01.2016)

Intenzivní procedurálka, jenž tahá ze všech složek ten nejlepší možný koncentrát, který v kině vtáhne audiovizuální palbou, a s odstupem několika dní nechá dozrát i šťavnaté myšlenkové pochody, důmyslně se schovávající za strohou historku o střetu mladé idealistky a protřelých pardálů protidrogového boje; takhle sešněrovaných sto procent parádní filmařiny se vidí málokdy, hned bych tomu začal házet lopatou nablýskané sošky. (04.11.2015)