Tereza Raquinová

Terezu Raquinovou považuju s odstupem času za jeden z nejzajímavějších francouzských filmů 1. poloviny 50. let. Ten titul je plně funkční i dnes. Posunutím původní Zolovy literární předlohy o půl století dále vypadají motivace a duševní pochody (anti)hrdinů trošku zvláštně, ale aspoň si člověk uvědomí, jak zásadním způsobem se během několika desítek let proměnila společenská morálka. Rozvody a obecně rozpady rodin byly považovány v Zolově době za závažné selhání, za ostudu, které se každý ze všech sil snažil vyhnout. Dvě světové války tak otřásly společností, že rozvod se rychle stal něčím akceptovatelným a běžným. Celkový dojem: 80 %. (13.02.2013)

Film francouzsko-italské produkce, inspirovaný románem Emila Zoly, vyvolal na západě velkou pozornost, zejména způsobem transkripce románu. Filmoví adaptátoři totiž zacházeli se Zolovou předlohou velmi volně, jak o tom svědčí zejména markantní fakt, že přenesli děj do současné doby — ovšem zdá se, že bez hlubšího účinku na společenské zaostření díla. Tereza Raquinová je, jak říkal Zola, historií silného muže a neuspokojené ženy. V tomhle směru filmoví adaptátoři učinili, seč byli, aby toto drama vyhnali na nejzazší mez napínavosti, která však díky skvělé psychologické kresbě hrdinů není tu dosahována jen formálně, naopak je logickým výsledkem této psychologické kresby i znamenitého postižení situací. Zejména zásluhou režiséra Marcela Carného a představitelů hlavních rolí francouzské herečky Simone Signoretové a Itala Rafa Valloneho vyznívá film jako hluboké a přesvědčivé drama, překvapující mistrným odlišením a vystižením různých lidských typů -tak protichůdných, a jejich střetáváním v akcích konfliktů. — Toto dílo v mnoha směrech sporné, naše diváky zaujme, a právem, jako každé dílo, které jemně, přesně a hluboce kreslí člověka — ,Tereza Raquinová' representovala Francii na mezinárodním festivalu v Benátkách r. 1953, kde získala Stříbrného lva, nejvyšší cenu toho roku udělenou. Filmový přehled 15/1956 (02.02.2010)

Sílu tenhle film čerpá ze Zolova románu a zhostil se své předlohy opravdu se ctí. Všechny postavy zůstaly plastické, nic nevadilo přesazení do jiné časové roviny, neztratily se ani úvahy o společné vině, která destruuje všechny pozitivní vztahy, ve kterých už v době "po" nelze přes všechno úsilí pokračovat. Oba hlavní představitelé byli skvělí, bylo znát, že v každém okamžiku vědí, o čem hrají. (29.05.2011)

Zajímavě natočený film s našlapanou atmosférou. Ale nějak jsem se ztratil v tom, jestli hlavní pár měl vzbudit divákovy sympatie, protože u mě to rozhodně neproběhlo. Soustavně kamenná Simone Signoret a Raf Vallone, od pohledu násilník, mě bavili rozhodně míň než manžel hlavní hrdinky (týpek, kterej si o vyhození z vlaku úplně říkal - Jacques Duby) a jeho matka (stará, uštěpačná, jízlivá - Sylvie). Každopádně za tenhle výlet do francouzské filmové klasiky jsem moc rád. (02.06.2012)

Předlohu jsem četl. Marcel Carné se od románu Emila Zoly v některých zásadních bodech odchýlil, především děj zasadil do současnosti, tedy do 50. let. Nelze mu to ale rozhodně vyčítat, jedná se vlastně o dost logický krok. Lyon sice není tak ohyzdný, jako Les Halles v Paříži na sklonku 19. století, ale pořád je vykreslen jako odpudivé město. Kamil/Camille (Jacques Duby) je pořádnej chcípák, ale to, jak bravurně ho Zola popsal pochopitelně také na plátně nevynikne. (Byl malý, slaboučký, mdlý, měl fádně světlé vlasy, řídké vousy, pihovatý obličej a podobal se nemocnému, rozmazlenému dítěti…). Liší se i způsob zabití nežádoucí osoby, ale opět - není to nic špatného. Naopak. Carné odvedl výbornou práci, ačkoliv největší trumf tohoto díla (jak už to obvykle u literárních adaptací bývá) je předloha. Zolova naturalistická knížka je zkrátka perfektně promyšlená. __ Simone Signoret je obsazená dobře, ital Raf Vallone je zde jen proto, že se jedná o francouzsko-italskou koprodukci a moc mi nesedl, ale pouze vzhledem. (01.04.2010)