Violet

Nudný? Ale kdeže. A vůbec: ohánět se coby kritériem subjektivizovanou zábavností či nudou je vždycky krajně podezřelé – obvykle to poukazuje na nepříliš vycválaného diváka. Violet mi evokoval snímky Jaume Rosalese. Přestože z mého pohledu nedosahuje Rosalesovy dokonalosti, jedná se o pozoruhodný počin. Das Devos však pracuje s celým tématem chytře a to právě stylisticky. Odcizenost okolí a traumatizovaného hrdiny je samozřejmě nabíledni – v tomto směru autor nevnáší do tematicky spřízněných děl, jako je kupříkladu Paranoid Park, nic nového. Avšak zaujalo mě tohle: posttraumatický stav se projevuje mimo jiné jakýmsi podivně zjitřeným vnímáním, v němž snad mozek vyvíjí zvýšenou aktivitu pro analýzu svého okolí, aby lépe určil potenciální nebezpečí, které se může opakovat. Okolí je ovšem stejně všední, jako obvykle – zjitřené vjemy jsou v zásadě banální. Což zakládá podivnou melancholii, kterou snímek výborně zprostředkovává. Vlastně jde o očekávání katarze, po níž introjikovaný svět zraněného bikera konečně přikryje všeprostupující a uklidňující mlha. (23.02.2015)

Syrově kruté belgické předměstí, jímž se proplétá příběh filmu i režisérova kamera, stejně rozostřená a pomalá jako život postav snímku. Po události, která změní život hlavního hrdiny, postupně vylézají na povrch drásavě hluboké, ale zároveň děsivě potlačované emoce celé této komunity. Objevuje se zde dilema, které řeší asi každý, kdo se dostane do kůže postav - jak se chovat k osobě, která si prožila toto trauma? Mluvit s ní o něm? Mlčet společně s ní? Vyhnout se všemu nepříjemnému a nejlépe i této osobě? Všechno plyne krutě pomalu, nikdo nic neříká, ale přesto si každý prožívá vypjaté chvíle. Snímek silně odráží syrovou reálnost této životní situace, i přes svou sympatickou nevtíravou absenci emočního vydírání a několik výborně promyšlených scén, mě ovšem nijak nedonutil proniknout do něj a sžít se s jeho postavami. (04.07.2014)

Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek. (25.02.2015)

Uz jsem asi vyrostla z toho, že dlouhé, nic neříkající záběry na lidi, na silnice, na rozostřené cosi mají ve filmu jakousi filosofickou hloubku. Ne nemají. Ani ty o utrpení pěkného pubertálního kluka, který byl asi jen tam kde být neměl. Škoda špatně zpracovaného námětu, kdy vůbec nedokážete pochopit jestli se hlavní hrdina trápí, nebo kdo je vlastně hlavní hrdina. Průser byl že po každých deseti minutàch temné nudy přišla nějaká dobrá minutová scéna, která děj někam popohnala, takže si člověk ani nemohl dovolit usnout. (04.07.2014)

Top film a v podstatě reklama na 'život je dobrej i když ti umře kámoš protože jezdíš na kole,' hra s intermedialitou vně obrazu a řikám si, že první scénu fakt vymyslí jen člověk se čtyřcifernym iq, když tu přijdou dlouhý záběry v ulicích kde barvy trik odpovídaj barvě domů, nehledě na perfektní sestřih z rampy a ultimátní soundtrack, ach bože, jak může tohle někomu nestačit! (01.10.2014)