Pořád jsem to já

Asi většina z nás už je otrávená ze všech dojemných filmů o skvělých lidech postižených hroznými nemocemi. Still Alice ale jednoznačně patří k tomu lepšímu a nepříliš vyděračskému. Julianne Moore je výborná (nikoliv však oscarová) a sebelítostivost zvládá s prstem v nose. No a ano. Kristen Stewart. Nestydím se za to. 7/10 (29.12.2015)

Tak máme zde další drama, ve kterém hlavní hrdinka trpí vážnou nemocí a pomalu umírá. Tohle je opravdu populární téma, každou chvíli je nový film s tímto tématem, což mě osobně se nelíbí. Každopádně tento film hodnotím kladně, je to velice dobře natočeno, Julianne Moore předvádí velice dobrý výkon a asi si i toho Oscara zasloužila, jejímu výkonu nemám co vytknout. Co se ještě příběhové stránky týče, tak líbilo se mi, jak skvěle bylo natočeno to, jak ta nemoc postupuje, že Alice postupně ztrácí paměť a další schopnosti, bylo to přesně zaznamenáno jak se ta nemoc vyvíjí. Z herců bych ještě pochválil Aleca Baldwina, naopak se mi nelíbila Kristen Stewart. Já nevím, ale mě prostě přijde, že Kristen neumí hrát. (04.12.2015)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Dobrého půl roku jsem si hledala výmluvy, proč se na tenhle snímek nemůžu podívat. Ptáte se proč? Měla jsem docela strach, že to bude zase další ždímačka, kterou probulím. Neskutečným překvapením pro mě je, že to takhle vůbec nebylo. Nejde o to, že by film neměl hloubku, a nemohl zapůsobit, opak je pravdou. Jde tu o citlivé zobrazení života ženy, která mohla jen čekat, co s ní její nová společnice Nemoc provede. Silné, emotivní, a přesto jsem necítila, že bych měla jít skočit z mostu. Víc takových dramat. (19.11.2015)

Moc hezky zpracované vyprávění o nehezké nemoci, která nás v budoucnu může klidně potkat. Snímek je samozřejmě vydatně depresivní, jelikož diváky nutí sledovat příběh ženy, která postupně ztrácí schopnosti, které ji celý život zdobily. Julianne Moore je velmi kvalitní herečka a podala opravdu velice důvěryhodný výkon. Co se týče ostatního obsazení rolí, tak tam jsem malinko trpěl, protože Baldwina moc nemusím a tu otravnou píču ze Stmívání dokonce bytostně nenávidím. Kromě toho ovšem filmu nelze moc vytknout. Děj je díky velice atraktivnímu tématu určen nejširší veřejnosti a po celou stopáž si drží vysoké tempo a neztrácí nic ze své zajímavosti. Celý průběh nemoci je vykreslen nanejvýš citlivě, avšak zároveň bez přehnaného sentimentu. Člověk si díky tomuto filmu dokonale uvědomí důležitost své paměti a svých vzpomínek a pochopí, že ty motivační píčoviny o tom, jak bychom měli žít pouze v daném okamžiku a neohlížet se do minulosti, jsou nanejvýš zcestné. Ať chceme nebo ne, minulost nás formuje, minulost nám dává naši tvář a minulost nám nedá pokoj dokud nevydechneme naposled. Minulost je důležité nejen umět přijmout, ale měly bychom za ní být vděční. Protože, jak nám tento snímek ukázal, tak ne každému je toto umožněno. Jelikož jsem krásný, sexy, inteligentní mladý muž, tak jsem se vyhnul jakémukoli emočnímu zásahu. Každopádně film hodnotím zejména jako vysoce přínosný zážitek, že jsem viděl v praxi průběh nemoci, o které jsem dříve pouze četl a slyšel. Slabší 4 kousky. (16.08.2019)