Utiš vodu

Téměř okamžitě jsem zatoužil ponořit se do vln, cítil jsem vítr i když jsem ho jen viděl, vnímal jsem bolest obětiny... (Ještě že si Japonci s PETA hlavu nelámou). Film který nemluví slovy, ale obrazy. Nejlepší vyprovázení na smrt, jaké jsem kdy ve filmu viděl. Skvělá Naomi Kawase, která se brzy ocitne v mé topce režisérů. Moje romantická duše řve: "Odstěhujme se tam! A dám ti konečně pokoj!!" Ale já vím ty zrádná potvoro, že nedáš... (31.03.2021)

Občas je nutno rozlišovat mezi snímky, které shlédnete a těmi, které prožijete. Utiš vodu bezesporu patří do kategorie druhé. Je až neuvěřitelné, v jakém klidném a optimistickém pojetí dokázala Naomi odvyprávět své zamyšlení nad životem a vlastně i odcházením. Je vidět, že Naomi od svých prvotin urazila pěkný kus cesty a již umí mnohem lépe prodat svůj neuvěřitelný vypravěčský potenciál. Podařilo-li by se jí zbavit i nutkání po globálních sděleních, které se zde vyjevují v nesourodých scénách s účelovým obsahem, který však s dějem nemá nic společného a vyvarovala-li by se naprosto zbytečné dramatizace snímku v závěrečných minutách, mohlo dílo dosahovat mnohem vyšších kvalit. Máte-li zrovna dvě hodinky volného času a nevadí-li Vám snímky meditativního typu, pak budete zajisté unešeni. (10.08.2015)

Na Naomi Kawase malo azda najväčší vplyv to, že až do dospelosti prakticky nesledovala filmy. A tak sa v jednej zo svojich raných dokumentárnych snímok – Ten, Mitake - mohla rozbehnúť a v mŕtvolke splynúť s mliečnou cestou - podobne, ako mliečna cesta s hukotom prenikla hrdinom Kawabatovej Snežnej zeme. Nie, jej dokumentarizmus nevedie k deskripcii a k odstupu, ale k splynutiu s okolím. Asi ako keď v zbierke básní Manjóšú čítame o bývalom sídelnom meste Asuka a vieme, že sa za popisom prírodných dejov skrývajú city, predkovia a všeobsiahle kami... Predovšetkým však básnik, ktorý sa stal svetom navôkol. Pri sledovaní posledných kŕčov zničeného ekosystému vo svete bez Boha, sa práve jej filmy môžu stať istým typom evanjelia a zmierenia sa so smrťou. V jej filmoch je priestor navôkol plný citov, ale nie v nadprirodzenom, ani antropocentrickom slova-zmysle. Je to priestor vzťahov. Hrdinovia s okolím vstupujú do neustálych interakcií, až sa v ňom akoby strácajú. Je záverečný tajfún symbolom Kaitovho rozrušenia, alebo je jeho vnútro len unášané prírodnými náladami? Blízkosť však nie je len priestorová kategória, ale i časová. Je to svet rutinných cyklov – striedania sa dňa a noci, období pokoja a tajfúnov, ale i návratu „predkov“. Tí sú sprítomňovaní v znovu- prežívaných mýtoch a rituáloch, ako je napríklad Augustový tanec alebo žalospev Yuta. Samotný film môžeme chápať ako interpretáciu mýtu o dvoch božských deťoch, ktoré na zem zoslal Nebeský cisár, aby znovu zaľudnili ostrovy Amami. Zobrazený časopriestor tak môžeme vnímať ako transcendentnú entitu presiaknutú minulosťou a citmi, ku ktorej si hlavné postavy musia utvoriť vzťah a splynúť s ňou. Subjektom je tu skôr "príroda" a správnym prístupom je tu otvorenie sa citovej transformácii, ktorá prichádza so svetom-udalosťou. Azda práve tento  prístup, ktorý nechápe človeka ako niečo vytrhnuté z okolia, môže priniesť ére konca sveta citový rozmer. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) (26.08.2021)

Celý film se nese v mysteriózním duchu a meditování o pomíjivosti života, proč umíráme, ale i o lásce. Kyoko a Kaito prochází právě fází života, kde si tyto otázky kladou, protože souvisí s jejich nejbližšími. Vše se vzájemně prolíná a moře se svými vlnami jen tiše, či bouřlivě přikyvuje. Já osobně jsem mírně rozpačitá a asi bych Still the water nedoporučovala každému. Pokud budete v rozpoložení, kdy budete mít chuť rozjímat o smyslu života a posléze o tom filozofovat, pak to bude pro vás možná to pravé. Ale záběry pod mořskou hladinou a nebo letecké na nádhernou, zalesněnou, hornatou krajinu byly strhující. (21.05.2019)

Superlativy se k tiché a neokázalé tvorbě Naomi Kawase nehodí, ale mám pocit, že jde o zatím její divácky nejvstřícnější a velmi sdělný film, který má jasně danou příběhovou linii, jasné téma a úžasné zpracování včetně výborné práce s hudbou. Sice jsou pro mě šintoistická symbolika, tradiční rituály nebo obsah písní v jejích filmech trochu neznámou, vždy je ale na plátně cítit přítomnost něčeho univerzálního, podstatného, emocionálně silného. Ne jinak je to ve Futatsume no mado, kde je hlavním tématem umírání, posmrtný život a taky láska v různých podobách, protože všechno spolu souvisí a film mimořádným způsobem tento východní přístup ke smrti (a životu) zprostředkovává - i když je to možná paradox, jeho sledování bylo navzdory tíživému tématu povznášející a obohacující. Zkrátka, je to jeden z těch mála ryzích filmů, který skutečně něco předává, kde má každý obraz své místo a kde vše míří nekompromisně k samotným kořenům smyslu života vůbec... (30.05.2015)