Sud prachu

Báječný film, který stylově podává katastrofální situaci na Balkáně v období válek. Několik různě propletených příběhů nám má ukázat kam až může násilí vést...naturalistické zobrazení rozhodně přispívá účelu a celý film neoplývá jen kvalitou, ale i jistou morální hloubkou. Mimo to jsem se u některých scén i bavil a snímek mohu jen doporučit. Balkánská filmařská rodina a pražská FAMU se nezapřou..."Ať jsme živí, zdraví!" (08.08.2004)

Přesně ten typ balkánského filmu, u kterého mi nesedí vyvážení dramatických a vtipných scén, resp. brutální, černý humor někdy komicky vyzní, jindy vůbec ne. Záměrně nepíšu absurdní, poněvadž dle režiséra samotného se v srbských ulicích prý odehrávaly ještě drsnější situace. Celkově mi to vychází na čistý průměr. (04.08.2013)

Jak víme, na Balkáně vždy probíhaly války, takže odtamtud mírumilovní lidé odešli a zůstali tam jen zločinci a „Kabaret Balkán“ zobrazuje, jak jejich stát vypadá. Vypadá to, že na věc nahlíží spíše z negativní stránky, ale viděla jsem už několik filmů z Balkánu a všechny v tomto byly podobné, takže to vypadá, že to tam tak skutečně chodí. Neřekla bych, že se film točí kolem taxikáře, protože se tam myslím nevyskytoval více než někteří jiní, spíše jsou to krátké epizody o různých lidech. Tyto epizody jsou plné násilí a utrpení a nešetří se vulgaritami a vypadá to, že je to na denním pořádku. Uvaděč v kině správně řekl, že nám nemůže popřát, ať se nám film líbí, protože se nám tam asi nic líbit nebude. Nekoná se vůbec žádné hraní na city, nic vyumělkovaného se zde nevyskytuje, film se tváří naprosto přirozeně a je na nás, jak na nás srbská realita zapůsobí. Ve mně vyvolala dost silné pocity. (02.05.2011)

Bývalá Jugoslávie je jak jeden obrovský sud s prachem a kdokoliv může škrtnout sirkou. Země má za sebou rozdělení na několik dalších států ve kterých to stále vře, každý si díky tomu prožil své a lidi si tu moc na lásku nehrají. Jeden den očima srbského taxikáře, 24 hodin pohledem Gorana Paskaljeviče. (02.05.2013)

Povídkový film o zvláštnostech jugoslávské povahy, pokud tedy něco takového jako jugoslávská povaha vůbec existuje. Jednu chvíli mi to připomnělo film Incident, který byl ovšem mnohem sugestivnější. A Knoflíkáři byli mnohem propracovanější, měli neskonale lepší logickou návaznost jednotlivých povídek a dokonce oplývali skutečným vtipem. Nejzajímavější na Sudu prachu je tak moje překvapení z toho, jak moc se mi líbí jugoslávská hudba. Naše dechovka mi způsobuje bolest ušních bubínků, jugoslávská muzika mě nutí vstát a zmítat se v rytmu hektické hudby. /// Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (25.04.2015)