Chuť čerešní

Zlatá palma pro tento nejznámější z Kiarostamího filmů, v nichž stěžejním scénickým prostředkem je jízda v autě a v něm sledované rozhovory. Pohyb, probíhající v jinak statické, minimalistické situaci, stupňuje intenzitu informačně prostého, zamlčujícího vyprávění, zároveň ale posiluje dojem monotónního koloběhu, jenž je vlastní lidskému životu. Tato existenciální – a technicky opět "experimentující" – Kiarostamího studie o životní rezignaci, kontrastu pohledů a (ne)hledání šťastných důvodů k bytí (jimiž může být třeba titulní chuť třešní) zprostředkovává divákům setkání postupně s trojicí rozdílných postav spolujezdců, jež oblastí Teheránu vozí padesátník Badii, připravený spáchat v noci sebevraždu. Z (autenticky, avšak individuálně natáčených) rozhovorů se nedozvíme důvody jeho rozhodnutí, spolu s kurdským vojákem, afghánským studentem a hovornějším, životně zkušenějším ázerbájdžánským staříkem pouze zvažujeme vlastní reakce na nabídku u činu asistovat, tedy druhý den zkontrolovat Badiiho tělo položené v přírodní jámě. Sebereflexení video-záběry z natáčení, jež však přicházejí namísto odhalení pointy, ironizují příběhovou iluzi i odvážně špiní úspornou metodu filmu výstupem mimo časoprostor a čistou estetiku obrazu. (03.01.2014)

Obrovská škoda toho závěru, který mě dost vytočil a kvůli kterému nemůžu Chuti třešní dát plný počet, který jsem mu celou dobu dát chtěl. Ono se sice může na první pohled zdát, že je to o ničem a že tam jenom muž jezdí vyprahlou krajinou a hledá někoho, kdo by mu asistoval při sebevraždě, ale jak už to u íránských filmů bývá, mezi řádky je to skutečně hodně hluboké. Důvod, proč se chce Badii zabít sice neznáme, ale dá se postupně odvozovat. Při jeho putování poznává spoustu lidí, z nichž někteří jen přežívají než aby žili, ale zároveň si svůj bídný stav neuvědomují a dokážou v něm nějak fungovat. Potká i člověka žijícího pro určitou skupinu, potká člověka, který taky jenom přežívá, ale vědomě a chce se z toho nějak vyhrabat, potká pár dětí, které ještě nejsou na takové úrovni, aby vůbec něco řešily, potká věřícího Turka, který krásu života vidí už jenom v chuti moruší nebo při pohledu na oblohu... a pan Badii sice na nikoho moc nereaguje, ale uvnitř si vše přerovnává a zvažuje, jestli tu sebevraždu skutečně spáchat chce. Skoro všechny monology a dialogy jsou skvěle vymyšlené, ta pomalá Kiarostamiho road movie poetická atmosféra mě opět naprosto uchvátila a myšlenkově to neustále a naprosto dokonale gradovalo. A ačkoli se zdá, že je předem jasné jak to skončí, stejně jsem byl v napětí i u samotného příběhu, protože Badii celou dobu váhal a v posledních 20 minutách váhal ještě jasněji. Jenže pak jako by Kiarostami vůbec nevěděl, kam to vlastně chce dovést, tak přišel s wtf závěrečnou scénou, po které nevím, SPOILER jestli se zabil, ti vojáci ho tam našli a do toho hraje veselá hudba a v záběru je postupně celý štáb (takže by Kiarostami vlastně shodil úplně vše, co celou dobu budoval a závěrem říkal, že se tomu vysmívá - což by mi na něj vůbec nesedělo) nebo šlo o příběh jakože podle skutečné události, kdy si to Badii v úplně poslední chvíli skutečně rozmyslel, uvědomil si, že by ta sebevražda neměla smysl a on teď po dotočení filmu momentálně žije šťastněji než předtím, protože ho tahle očistná cesta zachránila podobně jako toho Turka. Což by byl závěr, který by se mi líbil fakt hodně, ale v tomhle nonsensovém podání nevidím jasný styčný bod pro určení toho, že tahle interpretace je správná. KONEC SPOILERU Možná až se mi to rozleží v hlavě, budu to vidět jasněji, nicméně i když to na plný počet zatím bohužel nevidím, musím říct, že něco tak moc hlubokého a promyšleného už jsem dlouho neviděl a i přes hodně rozporuplný závěr mě to hodně zasáhlo. Silné 4* (19.02.2022)

Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou. (30.12.2013)

Naprosto vtahující atmosféra během snímání pomalé jízdy z pohledu řidiča směrem na cestu dolu, záběrů na práci na polích či sypající se kameny a písek... působivě rozpracované dialogy na zvolené téma sebevraždy v protikladu k smyslu života... To jsou základní devizy dalšího mimořádného filmu od Abbase Kiarostamiho a současně další road movie z íránské tvorby, v níž jsme svědky dalších civilně podaných příhod a povídání odehrávajících se často během náhodních setkání uvnitř jednoho auta či kolem něj. Dlouho jsem nemohl pochopit název, ale když nečekaně došlo na dialog o chuti třešní, taky jsem v něm vnímal onu zásadní pointu celé hloubky filmu. Nebo-li nacházení drobných i velkých potěšení, které nám připomenou kouzlo, sílu a smysl života, což ostatně mi evokuje vůbec velkou část tvorby pana režiséra, který z mnoha banálních věcí a prvků dokáže vykouzlit silný zážitek. K nadšení naopak nepřispěly moje občasné nesympatie k hlavnímu hrdinovi (byť je šlo s ohledem na jeho pesimistické vnímání světa a situaci v danou chvíli respektovat) a hlavně pak chvilky, když už mi to pomalé tempo v bezútěšné situaci způsobovalo víc jen dojem mírnější natáhlosti, než skutečné prohloubování emocí. Na tenhle dojem sice došlo asi jen dvakrát, ale celkově i pro ty dva důvody nemám z Chutí třešní až takový zážitek, jaký se mi dostavil u předchozích Kiarostamiho filmů od Kde je dům mého přítele až po Pod olivovníky. Dokonce i to režisérovo oblíbené narušování hranic mezi hraným filmem a dokumentem, na což tady plně dojde až v posledních minutách, tu proběhlo jaksi nahodile, samoúčelně a spočátku vyvolalo ve mě více rozpaků, než fascinaci – byť atmosféru (i díky hudebnímu doprovodu Summertime se sólem na trubku) ty záběry na vojáky a filmařský štáb mají zároveň velmi pěknou a svým způsobem asi na tuhle tečku po otevřeném konci u tohoto filmu hned nezapomenu. [80%] (29.09.2022)

Rozvláčný film, který měl zjevně působit meditativně a měl být postaven na dialozích, mi nakonec zůstal v paměti především díky výbornému obsazení a výkonu herce v hlavní roli a díky několika dalším hereckým výkonům. Problém jsem měl snad jen s několika až iritujícím způsobem otravnými dialogy a podivným zakončením, které jsem zřejmě nepochopil, ale dojem z příběhu mi nezkazil. Kiarostami určitě umí lepší filmy, tohle potěší, ale nenadchne. 7/10 [LFŠ 2012] (30.07.2012)