Akame ga kill!

Krásný příklad, jak bipolární reakce muže anime vzbudit. Budu stát na té straně těch zklamaných a považovat Akame ga Kill! jako silně přeceněnou záležitost. Problém je, že tomu tak vůbec nemuselo býti! Seriál se zpočátku stylově kroutil z pozice barevně milého fantasy o sympatické bandě zabijáků do příjemně napínavé rubačky o nekonečných chodech nových soupeřů až to salto mortale dopadem neustál a skončil v bahenní kaluži trapně naporcovaných těl s těžce přidanou hodnotou senility. Po výborném začátku si člověk pochvaluje, jak se Akame ga Kill! uspěšně snaží vyhýbat zaběhlým klišé šónenů, nabízí dobré gagy, smysluplný děj a jasný cíl. Postavy se nám netváří, že by měly být jen umělým a plochým nástrojem k nekonečnému předvádění dalších a dalších nových schopností s misí "Najít a zničit". Jistě, přerod z rozmanitých barev hlavního města do temných zakoutí potřísněné krví by stále nic nenaznačoval a i klasická nesmrtelnost u jinak nedoknutelných hlavních představitelů nám byla nezvykale, ale vítaně odepřena. Jenže jakmile nám pár pozitivních a hodně negativních protagonistů opustí scénu a začnou je nahrazovat zbytečně jiní, tak víte, že je o průšvih zaděláno. Akame ga Kill! si začne idiotsky podkopávat svou hlavní ideu (kdy se postavy snaží si získat vaší přízeň, aby byly následně necitlivě oddělány) přeřazením na vyšší stupeň rychlosti, kdy si pak nestíháme udělat ke komukoliv vztah a tím se stáváme k smrti i těch nejmilejších naprosto apatičtí. Scénář si doslova začne dělat z celého světa naprostou legraci, zavedené principy položí na hlavu, logika doposavadního chování všech hrdinů nabere nesmyslné obrátky a nechá se zaplavit všema těma klasickýma klišé, kterým se tak doposud bránila (vskutku nesnáším, když každý lotr musí pochválit hrdinu, kterému se podaří uhnout jeho úderu). Konečný Battle Royale připomínajíc souboj Ryuko a Satsuki z Kill la Kill byl už pro mě emočně vyprahlý, protože se nemužu zbavit dojmu, že přeživší postavy byly snad vybrány hodem mincí (proč se seriál jmenuje po postavě, která se celou dobu na plátně minimálně vyskytuje?). Co naplat, že se na to hezky kouká? Znechucení po finalních dílech je nezměrné a s opravdovou nelibostí tomu nechám průměrné hodnocení, i když si ho z mého pohledu nezaslouží. (22.06.2017)

Až na to postupný loučení s některými postavami to bylo skvělý. Vlastně už jen první díl, kde se rozsekávali lidi na půl, mi dost bavil a proto jsem to i celé dokoukala. Téměř ke každé postavě si uděláte nějaký vztah. Ke každý sice jiný, ale později je i tak těžké jim dát sbohem. Další anime do mého seznamu oblíbených. (25.04.2016)

Pokud je Gangsta. jako tvorba extrémně ovlivněná euroamerickou kulturou jeden pól japonského anime, Akame ga kill! k němu tvoří dokonalý protipól. Divoká stylizace plná barev, odvážných účesů a outfitů, která může být sice těžko přístupná, ale stejnou měrou se honosí klasickou japonskou fantazií a originalitou, zběsile gradujícím dějem, explicitní brutalitou, charaktery vyprofilovanými jediným dialogem, bolavou nekompromisností, a v neposlední řadě také odráží netradiční japonskou mysl, díky které je anime taková radost sledovat. Krvavý, dojemný, ale taky neskonale vtipný a zábavný masakr, který můžu sjíždět pořád a pořád dokola. (18.06.2020)

Tohle anime se mi těžko hodnotí. Ze začátku to byla další tuctovka, ale později mě to vtáhlo do děje. Od +/- 9 epizody jsem se opravdu každý týden těšil na další díl a chtěl jsem udělit hvězdiček 5 i přes ten horší start. Bohužel mě ale zklamalo i finále, kdy zakončení je takové nemastné neslané. **** (14.12.2014)

V průběhu sledování tohoto seriálu a čekání na nové díly bylo zajímavé sledovat reakce uživatelů ČSFD či různých anime databází a porovnávat je s těmi mými. Zatímco z prvních dílů byli mnozí blahem bez sebe a seriál vyzdvihovali hodně vysoko, já jen nevěřícně ohrnoval nos nad plochými postavami, nikterak závratně krvavými scénami, téměř nepřítomnou hudbou, poněkud obstarožně vypadající kresbou a nevyhnutelným ečči. Tempo seriálu bylo velmi pomalé, děj byl jen zdánlivě posouván kupředu… nechybělo zkrátka málo k tomu, abych seriál zahodil a napařil sotva jednu hvězdu. Počínaje zhruba desátým dílem si však tvůrci náhle usmysleli, že mě začnou příjemně překvapovat, a tak představili nové, poměrně zajímavé postavy, postupně odpravili postavy nezajímavé a zbytečné, zlepšili kvalitu kresby i animace, přidali na krvi, ubrali na ečči, ba i nějaký hudební doprovod počal jsem registrovat. Nabyl jsem dojmu, že si tvůrci Akame konečně ujasnili, co ze seriálu chtějí doopravdy udělat – poctivé béčkové akční fantasy, jehož hlavní doménou jsou velmi slušné souboje, vyšší rating (množství krve srovnatelné s Berserkem ovšem nečekejte) a nepředvídatelnost osudů hlavních postav (s Georgem R. R. Martinem by si tvůrci v tomhle ohledu mohli podat ruce). Sice se rozhodně nedá říct, že by tímto mezníkem seriál eliminoval veškeré mé výhrady k němu, ale najednou jsem měl chuť si každou neděli večer nový díl pustit a uvolnit se alespoň u zdařile animovaných, svižných, dynamických a napínavých akčních pasáží. Momentem, kdy však mnoho fanoušků začalo anime posílat do pekel horoucích, byla závěrečná část seriálu, kdy se podobně jako u první adaptace Fullmetal Alchemist tvůrci odklonili od mangy a nabídli vlastní zakončení příběhu, které má děsivě rychlý spád a – jak již někdo poznamenal – trochu připomíná Battle Royale. Tady bych nejprve dal těmto kritikům částečně zapravdu v tom, že má seriál skutečně příliš rychlý spád a koncentrace úmrtí postav na díl je… hodně, hodně vysoká. Na druhou stranu však oceňuji, že se tvůrcům i přes zjevnou uspěchanost podařilo seriál zdárně uzavřít, vytvořit úspěšně katarzi a opět nějakým způsobem překvapit a překonat horizont očekávání diváka, což v období trendu téměř výhradně otevřených konců bez katarze à la „nechme to tak a uvidíme, jestli si na další řadu vyděláme” dovede příjemně potěšit. Ačkoli bych tedy seriálu mohl dát s čistým svědomím dvě hvězdy, přimhouřím v tomto případě oko a dávám tři. (20.12.2014)