Whiplash

Kam se hrabe Herodes před učitelskými metodami Terence Fletchera. Zplozenec pekla, jak bych ho jistě nazývala já sama, kdybych se k němu do orchestru dostala. I když se mi zdálo, že jeho praktiky sahaly za hranici jeho mentorského vedení, byl tento způsob zatraceně promyšlený. Geniálně promyšlený. Nebýt pár zbytečně zkomplikovaných zvratů kvůli zvýšení atraktivity filmu, byla by to čistá pětihvězda. (14.10.2017)

Film, který ve mně probouzí emocionální pocity při kterých jsem si zamiloval kinematografii. A to jsem jazz nikdy neposlouchal. ___ To procítění do melodie, rytmu, citu klepnutím do bubnů, lehkým dotykem na nástroj, vše musí pasovat (nejen ve vážné hudbě) do nejmenších detailů. Každý hudebník má v duši zápal do melodie, je to ten kdo ovládá svůj nástroj a když začne rezonovat, jeho umění proniká do naší duše. Podobný postup má i filmová režie - práci s herci a divákem, tvůrcovi myšlenky přenesení na stříbrné plátno. _______ Démonický J.K. Simmons. Skvělý Miles Teller. Perfektní režie. Whiplash má v mém srdci stejnou váhu jako Billy Elliot. (08.03.2015)

Už jen pro poslední scénu... Inteligentní, svým způsobem odtažitá a realisticky působící cesta "na vrchol" bicmanského řemesla. Chazelle nestraní ani jednomu pohledu, je mu jedno jestli je hudba posedlostí nebo zábavou, není ani na straně učitele, ani žáka a oba dva vám budou během celého snímku připadat jako ujeté svině i jako citlivé bytosti, které jsou si vědomy svých nedostatků. Neskutečně fyzický až vyčerpávající (i z diváckého hlediska) výkon Milese Tellera zastiňuje jen na Oscara sebevědomě sahající J.K. Simmons jehož dokonalé ztvárnění Terence Fletchera dělá z celého filmu o třídu lepší podívanou. Hrané skladby patří k tomu nejlepšímu co může jazz nabídnout a už jen poslouchat je, vidět v tom dokonalém střihu a provedení, je emocionální jízda. (13.01.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

„JSI BEZCENNEJ KUS HOVNA, KTEREJ NEMÁ ŽÁDNÝ KAMARÁDY, JEHOŽ MAMINKA OPUSTILA TATÍNKA, KDYŽ ZJISTILA, ŽE TO NENÍ EUGENE O'NEIL. A KTEREJ TADY TEĎ SOPLÍ, JAKO MALÁ 9LETÁ HOLKA, PO MEJCH BUBNECH. TAKŽE, DO PRDELE, NAPOSLEDY. ŘEKNI TO NAHLAS!…“ /// Pár dní jsem váhal, jestli žánr „hudební drama“ … prostě kokotin jsem už letos viděl dost. A víte co – na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to! V područí arogantního despoty nemusíte bejt jen v kolbence, ale i v kapele (V rockový? To bych tomu čurákovi urval palici a nasral do krku!). V rockový asi ne, ale když chcete hrát na Shafferově konzervě první bubny, tak vás to zocelí. Nebo zabije. Seznámení se dvěma magorama stálo opravdu za to. Příběh se motá kolem muziky, takže je dost možný, že budete protézou mlátit do stolu (protější sedačky nebo vo zem, záleží, kde vás vodložej). Ale klidně by mohl bejt o jakýkoliv jiný činnosti (péčko? Ty jo, teď nevím…). Místy to je koncert nejen hudební, ale hlavně Jonathan Kimble Simmons předvede všechno, co se nejen v Oz naučil. Nikdy jsem nebyl obdivovatelem dlouhejch bubenickejch sól. Proto jen 4*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsou věci, kvůli kterejm bych se nechal zabít. Třeba hudba. 2.) Mám kapelu (vod děvky? Tak to asi bubínkama nespravíš…). 3.) Thx za titule ,,_coffee_“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.01.2015)