Macbeth

Syrová, temně ponurá hypnóza, která zůstane už navždy totálně nemainstreamová. Film, který je divácky nevraživý a psychedelic, lyricky vypráví příběh Shakepearovského válečníka výhradně skrze dechberoucí kameru, nasvícení a dobovou hudbu. Zapoměnte na válečný historický spektákl, či davové scény. Bratři Kurzelové na to šli úplně od jinud. Akčních scén je jen několik a většina jich je zahalená v mysteriózním mlžném hávu, či díky již zmiňované práci se světlem, která tvoří bezpočet úchvatných záběrů. Nelze tvůrcům upřít osobitost. Je však otázkou, nakolik je toto vhodně zvolená forma prezentace Shakespearovské legendy, jelikož v mnoha dějových aspektech a z hlediska plynulosti příběhu je to přinejmenším diskutabilní a těžko stravitelné. (08.11.2015)

Pro koho byl vlastně Macbeth natočen? Znalec v něm žádnou nadhodnotu oproti originálu nenalezne, naopak bude utvrzen v tom, že jeho správné místo je v hledišti divadel. Méně obeznámenu divákovi se zde také vřelejšího pojetí nedostane. Akorát skalní fanoušci herců by si při pohledu na výborné obsazení mohli přijít na své. Nová verze slavné hry totiž nepřináší rychlejší tempo ani originálnější pojetí. Jedinou změnou je, že velkodušné rozhovory postav vyměnily prostředí divadla za reálie skotské vysočiny. Shakespeare je náročný už sám o sobě, tak nechápu, proč je ještě natahován dlouhými zpomalenými záběry na sychravou krajinu či tváře zdeptaných herců. V konečném součtu se proto jedná o skvěle vypadající drama, které však všem zúčastněným od diváků po Macbetha přináší jedině utrpení. (29.01.2016)

Moje hodnocení se s nejvyšší pravděpodobností nezmění, nicméně potřebuji a chci vidět Macbetha ještě jednou. Nečekal jsem, že mi ty krásné věty bude dělat až takové problémy vstřebávat (jeden z filmů, kde bych bez titulků nerozuměl vůbec). Až takovou divadelnost v hereckém projevu jsem nečekal a chci si napodruhé - již připravený - potvrdit, jak moc mě baví/nebaví. Navíc jsem byl unavený a tohle není film, který by vás probudil. I tak od včerejší projekci na atmosféru filmu nemůžu přestat myslet, úvodní bojová scéna vám napne svaly na celém těle a přibije k sedačce, Arkapaw ve spojení s úžasnou hudbou (doufám, že nebude na různých výročních oceněních úplně odignorována ve prospěch zavedených jmen, tohle není žádná bratrská protekce, teď už věřím, že Jed by klidně mohl skládat i blockbuster) uvrhne do syrového středověku a thén Cawdoru a Glamisu vám to odpřednáší. A jděte na plátno, povinnost. Assassins Creed asi můj nejočekávanější blockbuster nyní, s desítkami milionů a stejným týmem udělá Kurzel veliký věci. (12.11.2015)

Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo. (02.12.2015)

Stalo sa to, čoho som sa obával. Áno, je to tak, je to Macbeth na plátne. Čiže Macbeth rozprávaný rečou divadelnou, čo sa týka dialógov, a rečou filmovou, čo sa týka vizuálu. No a mne tento dvojí prístup nesedí. Ten vizuál je nie nepodobný Scottovmu patetickému a ultraprefiltrovanému prístupu v Kráľovstve nebeskom, lenže ten doprevádzalo slovo relatívne prirodzene hovorené. Tu tomu tak nie je, sledujeme divadelné herecké prejavy. K tomu epické zábery škótskej prírody a postupom času, ako pribúda krvi na rukách Macbethových, tak sa farbí do červena aj škótska obloha. Pátos kvapká z plátna jedna radosť, až ho nerozoznať od depresívnej atmosféry. Pri sledovaní Wellesovej adaptácie som si hovoril, že raz by som si len tak pozrel nejakú súčasnú verziu, kde by som sa mohol pokochať záverečným desaťtisícovým nájazdom anglickej armády. Kurzel nám takýto ústupok mainstreamu nedopraje, ale skutočný zmysel tohtoročnej aktualizácie mi jeho film nedokázal. Alebo ako hovorí Robo Roth, načo si dokazovať, že niečo, čo funguje na divadelných doskách, bude fungovať aj na plátne. Jedine že by Macbeth odrážal súčasnú politickú situáciu vo svete, ale na nič som neprišiel. 70% (30.11.2015)