Rodinná oslava

Ja neviem... Milujem dánske drámy a ani nie som odporkyňou Dogmy 95, práve naopak. Páčil sa mi konflikt, aj psychológia postáv. Jedno, čo však fakt nechápem, boli reakcie ostatných hostí na oslave. Napriek všetkému čo sa tam udialo, prezradilo, zvrátilo, boli síce na okamih zarazení, ale o chvíľu oslava opäť pokračovala v plnom prúde, akoby len narodeninová torta nebola celkom podľa predstáv. Usudzujem, že Vinterbergovi išlo aj o poukázanie absolútneho pokrytectva a čo najdôkladnejšie a najrýchlejšie zametenie všetkej špiny pod koberec, na veky vekov. Ale aj tak mi ich reakcie prišli absurdné a nereálne, čo mi dosť výrazne kazilo celý dojem. Keď sa už bavíme o Dogme 95, tak očakávam absolútnu autentickosť. Ale možno mi len niečo uniklo... (07.06.2014)

Shlédnuto v době Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Konverzační drama plné pomalu stoupající houstnoucí atmosféry, vynikajících hereckých výkonů, zvratů a hromadou projevů. Celé dílo se odehrává během 24 hodin u příležitosti jubilejní oslavy. Film disponuje minimální hudební vložkou a autentičností v podobě natáčení domácí kamerou. Takové zkrátka Home Video. (07.04.2015)

Krásná/hnusná minimalisticky natočená freska jedné "problematické" rodiny. Vinterberg rozjel své a Trierovo Dogma 95 v nejlepším možném stylu, využívá filmařské omezení pro podpoření samotného příběhu - který už z principu tématu nepotřebuje moc silnou produkci a výpravu, stojí jen na herectví a scénáři, a hlavně fantasticky napsaných dialozích. Uvolněnost, zrůdnost, lidskost, pokrytectví, slabost, to všechno v pohlcujícím mixu tu dokáže jít až na dřeň. Trier samotný pak stylově film parafrázoval ve své o třináct let mladší Melancholii, která ovšem se samotným Dogma 95 svým sci-fi motivem a přeestetizovaností, se kterou točí své poslední filmy, už brutálně kontrastuje. V podstatě to hezky ukazuje Trierův vývoj a také genialitu: "Musíte znát pravidla, když je chcete smysluplně porušovat" (25.11.2019)

Neskutečně hluboko zažraná filmová špína, kterou narozdíl od debutu zvládl Vinterberg stoprocentně díky puritánsky nekomfortní formě. Ta jen umocňuje jednotlivé emocionální podtóny, kterou by běžný filmový jazyk poztrácel stylizací. Pohyb kamery a střih v některých pasážích dosahují nelidské intenzity (hádka Michaela s manželkou, geniální pasáž "přihořívá, přihořívá") – nemluvě o ozkoušené herecké trojici Steen-Bo Larsen-Thomsen. Vinterberg plně zúročuje to, co největší hrdinové naznačili: zničující talent strhnout diváka do špinavého bláta a vyválet ho tam s důkladností hrocha. Rodinná oslava je zároveň oslavou filmové bezprostřednosti, nepotřebnosti estetizace a síly, která se uvolňuje přímo na place. Monstrózní flákota severské svíčkové. (23.11.2010)

Částečně zklamání, částečně nadšení, celkově velké překvapení. Nevěděl jsem, do čeho jdu, a po úvodní trochu útrpné seznamovací bitvě jsem odcházel jako zpráskaný pes s pocitem nejhlubší deprese a deprivace. Byl jsem totiž násilně donucen sledovat jeden z nejpřekvapivějších a v jistém slova smyslu nejzvrácenějších dějových zvratů, který mě zásluhou velmi naturalistické výpravy připravil o jednu z nejcennějších životních jistot. Netvrdím, že to byl ten nejdůležitější motiv, ale stojím si za tím, že právě zde přichází čas na chvíli vypnout a zamyslet se nad tím, co jsme právě viděli. Náročný kousek, který rozproudí škálu našich emocí, ale zároveň je studený a nepříjemný jak nachlazená tchýně (i když vzhledem k filmu mě napadá jedno o dost odpornější přirovnání..)... Fuj. 80% (12.04.2014)