Rukojemník

Již mnohokrát recyklovaný příběh, který nepřináší nic nového a navíc (převážně v roli malého Petra) působí až moc účelově. Mít dědu jakým je pan Lasica, tak to by chtěl asi každý kluk. Film bohužel stojí pouze na herecké dvojici Lasica, Vetchý, kteří jsou špičkoví, ale nenápadný scénář nenabízí nic navíc, jen se učebnicově drží při zdi! (10.06.2015)

České postsynchrony jsou naprosto tragické, slovenští herci předabovaní do češtiny zní směšně a nechtěně vtipně. Jinak film nezaujal, snad až na to, že jak je to debilní, tak je to vtipné. PS: jak může někdo tvrdit, že je to předabované kvůli dětem, když ve filmu je to samý debil, svině, hajzl. To je teda výchovné. (28.10.2017)

Příběh malého chlapce, který zůstal v péči prarodičů, mě zaujal na první dobrou, neb malý Labuda je naprosto odzbrojující stvoření, Milan Lasica s Libuškou Šafránkovou jsou tu báječní, k tomu se mi líbí slovenština, ráda ji poslouchám.. No, na druhou stranu jsem nerozuměla ani ň z té hatmatilky, kterou se spolu ti dva tajně bavili.. Ondra Vetchý dal tu zelenou gumu v kvalitě A+, Szidi Tobiášová mě vyloženě potěšila, pak mě zaujal ještě Milan Ondrík a Miro Noga.. A ten dětský svět dokáže být krásný i krutý zároveň, stejně jako ta naše tíživá minulost.. Pro mě příjemné filmové ohlédnutí.. (13.06.2021)

Jak Jsme Hráli Čáru je "mnoho věcí", ale rozhodně není "Pelíšky po slovensku". A těmi mnoha věcmi myslím to, že je velmi široce rozkročený nad řadou silných témat, z nichž většinu sice jakoby rozvine, ale jede epizodicky jen po povrchu a nikam se nedovine (mentálně zaostalý spolužák, šikana, smrt, ...). A hlavní linku, kterou zdobí mistrovští Milan Lasica (který se naštěstí zvládl sám nadabovat do češtiny) a Libuše Šafránková (v roli babičky, která mi nevím proč výrazem připomínala Stellu Zázvorkovou a herecky nejsilnější momenty Heleny Růžičkové - a navíc to s přehledem "dává" i maďarsky, což je vpravdě historický moment:)), scénáristi s režísérem kdo ví proč "přizdobují" nesmyslnými spinpointy a naprostými haluzemi, které se prostě stanou a vůbec nic z nich nevyplyne (ztracenou pistoli nikdo nehledá, ztracené udavačské svazky, které nikdo nehledá, a jejichž přečtení rezultuje v jedinou páně Lasicovu větu, načasování hlavních událostí, ...). Od starého harcovníka jako je Juraj Nvota bych čekal výrazně větší dávku tvůrčí jistoty. Film má své silné momenty, a závěrečná scéna je emocionálně jako něco z vrcholných chvil Smrti Krásných Srnců nebo Tiché Bolesti - nebo závěrečného voiceoveru z Pelíšků. Ale celkově dost trpí slabou dramaturgií, a aby toho nebylo málo, tak i pro českého diváka nepochopitelným dabingem ze slovenštiny, který je až příliš vidět (ano, vidět), aby se to dalo přejít mlčením. Takže je to ve výsledku tak na "čáře" mezi 60 a 70%. Ale za tu sehranou prarodičovskou dvojku se uvolím dát vyšší známku. 70% (14.06.2016)

Mám moc rád Milana Lasicu i Libuši Šafránkovou, a mám taky rád filmy s historickými náměty. Dlouho jsem se na tento film těšil (zvláště když se psalo, že jde o slovenské Pelíšky v kombinaci se slovenskou Obecnou školu) a říkal si, že nechápu, proč má film přeci jen relativní nižší hodnocení. A taky jsem si myslel, že tomu filmu jistě dám plný počet hvězdiček. Očekávání tak nakonec bylo asi přeci jen trošku vyšší, než realita. Není pochyb, že jde o pěkný snímek s řadou silných témat (šikana, zaostalý spolužák, smrt...). Jen možná jich zde je na jeden film až moc. Občas mi přišlo, že autoři nemají jasno, zda cílí na dětského nebo dospělého diváka. Pro toho dětského zde těch vážných témat bylo podle mě až moc, dospělý zas mohl někdy mít pocit, že to vyobrazení dobových reálií mohlo být přesnější. I když chápu, že tady šlo asi primárně o to ukázat pohled na tehdejší dobu očima dítěte. Na to mi zde možná ale zase chybělo trošku více humoru. Ovšem vyobrazení zla v dětském světě (šikana) zde bylo excelentní a už jenom za toto je třeba film ocenit. Stejně tak vynikající jsou všechny scény s Milanem Lasicou (a jeho závěrečná posmutnělá píseň během titulků je krásný bonus navíc). A snad už ani nikoho nepřekvapí, jak skvěle se zde s rolí pohraničníka s lidskou tváří vypořádal Ondřej Vetchý. Ještě si neodpustím komentář k určité historické nelogičnosti ve scénáři. Že do roku 1968 nebylo možné, aby se chlapec dostal za svými rodiči do Rakouska, tomu rozumím. Ale že to nešlo v období pražského jara a že to zas najednou šlo po sovětské okupaci, to mi trošku nedává logiku. (06.02.2017)