Vzájemná důvěra

Marie hledala duši, která ji zachytí, až bude padat z betonové hradby. Z vejšky na znak a prásk! Matt nehledal nikoho. Holka mluvila a mluvila, až mezi matčiným šikanováním a zjištěním, že čeká bytost, našla onu nepříčetnou duši, která nejenže ji zachytila, ale celkově ji protočila vzhůru nohama a dala šanci ukázat se. Vzájemná důvěra je úžasná. Ať už mluvím o tomhle filmu nebo tak nějak...no prostě životně. Chápete? Je tam smůla, která se lepí na paty, špína světa..snad i životní moudra? Spletitá, životní cesta je úděl každýho z nás. To jsem si nikde nepřečet, to vím sám od sebe. Z oslnění a smutku, kterej mě občas přepadl, že jim nemůžu helfnout, mě napadlo, jak moc byl svět na hlavu, když mladičkou Adrienne Shelly nenechal ani pořádně se nadechnout. Z úcty k této mladé herečce, která byla světluškou filmu, posílám tam nahoru vřelej dík... (02.03.2010)

Stačily mi tři filmy z let 89-92 a mám jasno, že Hartley > Jarmusch. Zvláště, když ten ve stejném období točil pro mě nezajímavé, chladné a ještě k tomu povídkové Tajuplné vlaky a Noci na Zemi. První polovina je zábavnější druhé (zejména úvodní scény jako čištění koupelny nebo svěrák jsou top-notch), ale i tak skvělá věc, narvaná říznými dialogy a situacemi jako vyseknutými z reality. "Family is like a gun. You point it in a wrong direction, you´re gonna kill somebody." (14.12.2020)

RESPECT + ADMIRATION + TRUST = LOVE (?). Klasický Hartley v nejlepší formě mixuje humor s depresí a na místo nějaké precizní charakterové studie nebo katarzního „dějáku“ se soustředí na nevtíravě jemnou výpověď navlečenou na typicky americké vyděděnce (hloupá těhotná holka a nas*raný mladý muž), lehce absurdní stylizaci a především jeho typicky rychlé, ostře řezané a až muzikálně rytmizované dialogové výměny. A taky je to dobrá legrace, s typy jako dominantním tatíkem chorobně háklivým na špínu nebo jeho synem (hrdinou), který si nakumulovanou zlobu ventiluje rozdáváním přesně mířených ran do žaludku, zavíráním hlavy nadřízeného do svěráku a nošením ručního granátu. (09.04.2005)

Podivnůstka, s kterou jsem nejdřív zápasil, aby se mi pak zalíbila. Míra stylizace mě poněkud vyvedla z míry, chvílemi mi to připomínalo divadlo Sklep, pak zase nějakou recitaci na plátně, je to velmi povídavé, a přece ne upovídané. A pak tam vpadne "opravdovost" a divák jí věří a veze se na její lopatě, což je ošidné, ovšem to riziko se vyplácí. Rozodně jsem teď zvědav na další dílka pana Hartleyho. Udělat si z takových filmů "vlastní nezávislé léto" -- toť jeden z návodů, jak přetlouct prázninový čas, pro ty, kteří na vodu opravdu nejezdí a od nabídky programů české televize už pranic nečekají. (21.07.2008)

Nevím, komu se HH upsal, aby svedl točit takovéhle filmy (první komentář/kompliment jsem složila u Simple Men, dodatek pak u snímku Ned Rifle, viděla jsem ale celou řadu jich - až na to, že Hartleyovy filmy řadu netvoří, je to předivo, vzájemně propletené a dourčující - i tady, u filmu, který se do tri/tetralogického kompletu Henry Fool-Fay Grim-Ne Rifle neřadí, se alespoň autor knihy Člověk a všehomír jmenuje Ned Rifle - což je milý, vtipný detail, laskavě připomínající, že všechno vzájemně rezonuje a cosi niterného a privátního zrcadlí), jisté je, že musel slíbit, že v každém snímku někdo pronese větu "Drop dead!" Baví mě to, pro sebe filmům Hala Hartleye začínám říkat "bujóny", jsou výživné, hutné, přitažené, chutné, oblažující a esenciální - ozdravné. *~~ (24.09.2015)