Na mliečnej ceste

Naprosto ulítlá love story na pozadí válečného konfliktu kdesi na Balkáně. Ovšem takový prostě Emir Kusturica je a tak ho mám ráda, včetně nádherných scenérií a úžasné muziky. Sice se tu najde pár vizuálních šíleností, za které bych mohla dát nižší hodnocení, jako když ústřední zamilovaná dvojice letí vodopádem, ale celkově jsem se skvěle bavila a to je myslím podstatné. Navíc některé zobrazené situace mě přiměly i k hlubšímu zamyšlení. Abych byla konkrétní, tak třeba, co vlastně symbolizoval had objevující se převážně ve vypjatých momentech filmu? Vykládat se to dá mnoha způsoby... (16.04.2020)

Tenhle nový Kusturica by mohl být opravdu skvělým filmem, nebýt dvou problémů. Jednak velice častého a velice špatného užití CGI (ten had vypadal opravdu, ale opravdu naprosto příšerně) a jednak přítomnost mnoha momentů, kdy se celý ten magický realismus, který krásně funguje, bortí a přechází téměř v "troškovsky" nablblou komedii, ve které skáčete salta u rakousko-uherských hodin a necháváte se honit přiblble hloupým komandem vojáků. Je s podivem, že se tyhle dva světy mohou protínat, ale Kusturica to Na mléčné dráze dokázal. Film má mnoho opravdu skvělých momentů, které fungují jak z režijního hlediska, tak i z emočního. Chemie mezi Kusturicou a nestárnoucí Monicou Bellucci je cítit až do sálu. Bohužel v mnoha jiných chvílích jsem ale nevěřícně kroutil hlavou a litoval, proč celý film nejede v trochu soudržnějších kolejích. 6/10 (06.04.2017)

Říkám si, že mé komentáře jsou často moc ukecané, rozpitvávající, rozvleklé. Ať tedy za mě dnes mluví jiní. PERLIČKY ZE ŽIVOTA: Přepis náhodně odposlouchané konverzace skupiny diváků stojících u stojánku s kinoprogramem, odkud jsem si brala filmové brožury. Mladý kluk, asi dvacetiletý studentík : „První půlka filmu byla lepší…“. Jedna slečna ho doplnila: „…ale konec byl moc brutální.“ (Abych nespoilerovala, tak dodávám jen, že kromě jiných brutalit například miny na zaminovaném území vyhazovaly do vzduchu stádo ovcí a na zem zpět dopadaly roztrhaná a popálená těla zvířat). Jiný mladík: „Závěr se mi právě líbil nejvíc. To bylo prostě boží! Co proti tomu máš?“ „ Mně se tam líbila krajina, výjevy z vesnickýho života, ten předsvatební tanec …“, dodala zase jiná holka. „Já souhlasim s Míšou. První půlka byla fakt lepší. Druhá půlka byla nuda. No nic, běžím na zkoušku,“ poznamenal pátý studentík.- A TY SE PTÁŠ CO JÁ (NA TO ŘÍKÁM ÚPLNĚ SAMA ZA SEBE)? No dobře: Ze začátku jsem se párkrát zasmála. Ale i zde byla atmosféra nucená, těžkopádná, zdlouhavá, podobným vleklým kouskům říkám poctivě vypocenej film. Statečně dokoukaný do konce. Emirova poetika se mi jinak moc líbí i jeho filmy. Některé scény krásné. Tohle bylo přesto jako celek oproti některým jiným E.počinům chabé. Nevtáhlo, nestáhlo mě to dovnitř. Pověstná zábavná bizarnost vynuceně, neupřímně umělá. Jako více věcí zde jen tak na oko, na povrchní efekt. Až na ten poetický ohňostroj barev, stínů a obrazů na plátně a také na bezvadnou muziku (hudba: Stribor Kusturica) jsem jeho bezprostřední, živelnou filmovou řeč příliš nepoznávala. Promiň, Emire. (27.06.2017)

Shovívavý, ale působivý pohled . Ale opět je zde jako ve všech jeho bezduchých dílech o lidských pošetilých snech slitých do jednoho kýble vidět Kusturicova neschopnost zvládnou nějaký soudržný tvar a větší hloubku postav. Chvílemi je to romance pak to třeba přejde do grotesky. Tento film není tak hlučný jako jiné Kusturicovi filmy. Válka, láska, fantazie, bizarnost; to je kruh, ve kterém se proslulý absolvent pražské FAMU točí a občas vykrádá vlastní nápady. Jsou zde krásné kamerové scény .Snímek Na mléčné dráze má občas náladu tak trochu pohádkově neskutečného místa kdesi za devatero horami a devatero řekami, v zapadlé horské vsi na pomezí frontových linií, kde se zastavil čas a na okamžik i palba, protože přišel čas domácí zabijačky. Slunečně lenivý mikrosvět, ve kterém se husy čvachtají v krvi, had se živí mlékem z prostřílených kanystrů a sokol usedá na rameno podivína, jenž na oslu den co den putuje mezi kulkami pro další mléčnou várku, je v úvodní zkratce vystižen naprosto mistrovsky. Kusturicův hrdina projíždí balkánským westernem plným groteskních figurek i ustálených rituálů s nepopiratelným kouzlem venkovského kovboje, jehož z bohorovného klidu může vytrhnout snad jedině krásná záhadná cizinka. Jmenovitě Italka, kterou představuje stále žádoucí Monica Bellucci, válečná zajatkyně, prodaná nevěsta a usměvavá služka pro všechno, jež pláče výhradně u starých filmů. Stane se předmětem černých obchodů na velitelství mezinárodní vojenské mise, odkud ji odvezou do vsi, coby příští manželku jednoho z místních vojenských hrdinů. Tak se dva ztracenci potkají: ona se má vdát za jiného, jeho vleče k oltáři jiná, chystají se dvoje svatební šaty, příměří, jež tu beztak nikdo nedodržuje, se slaví divokou tancovačkou dokládající, jak podstatnou roli hraje v Kusturicových filmech temperamentní hudba. A také národopisná charakteristika, v níž horkokrevnost splývá se samozřejmostí v jeden celistvý, přirozený, plnokrevný obraz. Příběh Na mléčné dráze se ale právě v koloritu vyžívá až příliš zálibně i rozmáchle. Zběsilost ustupuje malebnosti, lyrický nádech romance ulpívá na hezkých detailech, včetně zábavné důvěrnosti, kdy žena domácky ošetřuje hrdinovi postřelené ucho, ale celek sílu jednotlivostí postrádá. Kusturica odzbrojuje jako milý vesnický klaun, Bellucci coby žena pubertálních erotických snů zkrátka jenom je, to úplně stačí. Barvotiskový folklor zralé love story v nepravý čas na nepravém místě se ale brzy přejí. (11.04.2020)

Magický realismus se prostě nedá dělat s pomoci CGI. To je nakonec (překvapivě) největší problém, co s tím filmem mám. Ta neochota skončit, i když je k tomu tolik příležitostí, by se snad ještě dala omluvit, i když teda poslední třetina je těžko snesitelná. Moje výhoda je, že nemám Kusturicu moc nakoukaného - ale je pravděpodobné že mít ho v oku, tak to bude nuda od začátku do konce. (11.05.2017)