Čtyři noci jednoho snílka

Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). (04.02.2010)

Opětovně vypůjčený příběh od Dostojevskijho v rukou Bressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, které Bresson záměrně převtěluje do psychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby. (11.09.2021)

Bresonova režie s odstupem a bez osobního zájmu opět v nádherných minimalistických záběrech prezentuje toporné neherce. Možná to má vyvolat zmatenost a neschopnost žít normální život - tohle má to Bressonovo rozhodnutí symbolizovat? Že se režisér tak precizní rozhodl pracovat prakticky bez výjimky na všech svých filmech s neherci (a vždy je to na nich velmi vidět), přece nemůže být samo sebou. Ve Čtyřech nocích už jsou ale režisérovy zvyklosti dost vyčpělé. Kdybych od něj nic jiného neviděl, asi bych v tom našel větší zalíbení, ale takhle jde jen o vystřílenou munici. (18.04.2013)

Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... (20.04.2009)

Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní. (21.04.2022)